Čekání

Čekání? Očekávání? Adventní kázání

Bohoslužba, , , Evangelická svobodná církev Leichlingen, více...

automaticky přeloženo

Úvod

Je advent a každý rok o něm něco slyšíme. Víte, že "advent" znamená příchod.

Příjezd má vždy dvě strany: Jedna, která přichází, a druhá, která čeká.

A pokud jde o "čekání", velmi často se objevuje výraz "Čekání na Godota", hra Samuela Becketta. Myslím, že každý zná výraz "Čekání na Godota", ale málokdo hru viděl.

Kdysi jsem se díval na produkci na známém videoportálu, ale přišlo mi to dost nudné a avizovaná délka 2 hodiny v souvislosti s mým omezeným časem mě přiměla experiment rychle opustit. Pobavil mě komentář pod videem k této inscenaci:

"Raději bych se díval, jak suchar plesniví."

Pak jsem našel krátkou verzi, která trvala sedm minut a hrála se s figurkami Playmobil. To mi stačilo, abych si udělal přehled.

"Čekání na Godota" je výraz, který označuje nutkání čekat dlouho, nesmyslně a marně.

Čekání však nemusí být vždy takové a v Bibli tu a tam najdeme lidi, kteří na něco čekali nebo dokonce museli čekat. A na některé z nich bych se s vámi dnes rád podíval.

Abram

Začněme u Abraháma neboli Abrama, jak se původně jmenoval (Genesis 12,1-4; NL):

1 Tehdy Hospodin Abramovi přikázal: "Opusť svou vlast, své příbuzné i rodinu svého otce a jdi do země, kterou ti ukážu. 2 Pochází z tebe velký národ. Požehnám ti a budeš známý po celém světě. Učiním tě požehnáním pro ostatní. 3 Kdo ti požehná, tomu požehnám. Tomu, kdo tě prokleje, budu zlořečit. Skrze tebe budou požehnány všechny národy země." 4 Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal. Lot šel s ním. Když Abram odcházel z Cháranu, bylo mu 75 let.

V 75 letech už nebyl nejmladší. Je však třeba zmínit, že lidé tehdy stárli více než dnes. Takže byl pravděpodobně o něco zdatnější než průměrný dnešní pětasedmdesátník.

Vydává se na cestu se svou ženou, rodinou svého synovce a veškerým svým majetkem a čeká, až se ten, který nemá děti, stane otcem velkého národa.

Jakmile se ocitne v Kanaánu, Bůh rozšíří zaslíbení, že bude mít nejen potomky, ale že potomci také dostanou zemi (Genesis 12,7). Musel žít jako kočovník ve stanech a cestovat po Kanaánu. Zažívá mnoho věcí. V jednu chvíli se přestěhuje do Egypta, kde se dostane do potíží. Pak se oddělí od svého synovce Lota, protože oba byli prostě příliš bohatí. Pak se vydává do války a vítězí (Genesis 14). Setkává se s Hospodinovým veleknězem jménem Melchisedech. Prožívá tedy plnohodnotný život.

Ale je stále starší a starší a stále nemá dítě. Jeho žena Saraj se zdá být neplodná. Čas jim oběma protéká mezi prsty.

Abramovi už bylo 85 let a Saraj přišla s nápadem, aby se Abram vyspal s její služebnou Hagar, aby mohla mít dítě. To se podaří, ale těhotná Hagar se nyní na svou neplodnou paní dívá tak povýšeně, že se k ní chová tak zle, že Hagar uteče.

Celý příběh byl vlastně hloupý nápad, ale Bůh Hagar vyšel vstříc, a tak se vrátila.

Abramovi bylo 99 let a Saraj 89 let a Bůh obnovuje a prodlužuje svůj slib. Nyní se Abram má jmenovat Abraham, otec mnoha národů. Kromě toho má být mezi Abrahamovými potomky a Bohem uzavřena věčná smlouva. A Saraj je přejmenována na Sáru ("princezna") a má porodit dítě. V tomto věku bylo pohlavní spojení již velmi neobvyklé, natož početí a porod.

A pak v (Genesis 21,1nn) se Sáře skutečně narodil syn Izák.

Na splnění Božího zaslíbení museli čekat 25 let. Těchto 25 let přišlo v době, kdy se z lidského hlediska snižovala šance, že budou mít vlastní děti.

Měli už plný život a znovu a znovu se setkávali s Bohem, ale skutečná touha, rozhodující zaslíbení, na které čekali, se dlouho nenaplňovalo.

Abraham byl nazván "Božím přítelem" (Jk 2,23) a žil svůj život s Bohem tímto způsobem. Občas jistě trpěl tím, že jeho žena navzdory dlouhému čekání neměla děti, ačkoli mu je Bůh slíbil, a proto se také zapletl s Hagar. Abraham tedy nebyl bez chyb. Byl si však jistý, že to s ním Bůh myslí dobře, a to pro něj bylo důležitější než splnění zaslíbení.

Po Sářině smrti se Abraham ve stáří dokonce znovu oženil a zplodil dalších šest synů, kteří se stali praotci národů. Stal se tak vlastně otcem mnoha národů.

Jacob

Přejděme k dalšímu příkladu z Bible. Abraham měl vnuka Jákoba, který měl těžké dětství. V mládí připravil svého bratra Ezaua o dědictví, a protože se jeho matka obávala, že se Ezau pomstí, přesvědčila svého manžela, aby Jákoba poslal pryč k jeho strýci Lábanovi.

Přijde tam a dobře s ním vychází (Genesis 29,14-20; NL):

14 Tehdy mu Lában řekl: "Ano, ty jsi opravdu mé tělo a krev." Jákob u něj byl už měsíc, 15 když mu Lában řekl: "Nebudeš pro mě pracovat zadarmo jen proto, že jsi můj synovec. Co chceš jako mzdu?" 16 Lában měl dvě dcery. Starší se jmenovala Lea, mladší Ráchel. 17 Lea měla oči bez výrazu, Ráchel měla krásnou postavu a krásnou tvář. 18 Jákobovi se Ráchel líbila, a proto řekl: "Dej mi Ráchel, svou mladší dceru, za ženu. Na oplátku s tebou budu sedm let pracovat." 19 Lában odpověděl: "Je lepší, když ji dám tobě než cizinci. Zůstaň tedy se mnou." 20 Jákob tedy pracoval pro Ráchel sedm let, a protože ji miloval, připadala mu ta doba jako několik dní.

Čekat sedm let na manželku je těžké. Kdo dnes čeká sedm let? Ale protože ji miloval, zdálo se mu, že je to jen pár dní.

Toto tvrzení považuji za zajímavé. Je snadnější čekat, když víte, na co čekáte? Když se na něco těšíte?

Srovnejme krátce čekání Abraháma a Jákoba. Abraham měl zaslíbení "jednou", které nebylo tak snadné sladit s realitou jeho života. On i jeho žena prostě stárli a stárli.

Pro Jákoba bylo jednodušší čekat, alespoň zatím, protože měl pevný slib, že po sedmi letech bude mít svou ženu.

Netrpělivost však nepřipadala v úvahu ani u jednoho z nich.

Rád bych se podíval na další příklad, Kaleba.

Caleb

Několik generací po Jákobovi se izraelský lid vylodil v Egyptě a Bůh ho měl dovést zpět do Kanaánu, zaslíbené země. Když se utábořili na hranicích Kanaánu, bylo vybráno 12 zvědů, mezi nimiž byl i Káleb, aby si prohlédli zemi.

Když se vrátili, podali následující zprávu (Numeri 13,27-32):

27 Jejich zpráva zněla takto: "Přišli jsme do země, kam jsi nás poslal. Vskutku tam teče mléko a med a takové ovoce tam roste. 28 Lidé, kteří tam žijí, jsou však silní a jejich města jsou velmi velká a dobře opevněná; viděli jsme tam i Anakity. 29 Amalečané žijí v Negevu a Chetité, Jebúsejci a Emorejci v horách. 30 V Negevu žijí Amalečané a v horách Chetité, Jebúsejci a Emorejci. 31 V Negevu žijí Amalečané a v horách Emorejci. Kenaanci žijí na pobřeží Středozemního moře a v údolí Jordánu." 30 Káleb však povzbudil Izraelce, kteří se Mojžíšovi postavili na odpor: "Vyrazme hned a dobijme tu zemi, určitě ji můžeme dobýt!" zvolal. 31 Ostatní zvědové však namítali: "Nemůžeme proti nim vytáhnout do boje, protože jsou silnější než my." 32 A představili Izraelcům zemi, kterou prozkoumali, v negativním světle: "Země, kterou jsme prošli, abychom ji prozkoumali, požírá své obyvatele. Lidé, které jsme tam viděli, jsou velmi početní.

V důsledku toho lid začne naříkat a chce se vrátit do Egypta (Numeri 14,6-10).

6 Dva ze zvědů - Jozue, syn Núnův, a Káleb, syn Jefunův - roztrhli své šaty 7 a řekli Izraelcům: "Země, kterou jsme prošli a kterou jsme obhlédli, je velmi dobrá. 8 A je-li nám Hospodin nakloněn, uvede nás do této země a dá nám ji. 9 Všichni zvědové, kteří se vydali na cestu, se vrátili do země: Je to země oplývající mlékem a strdím. 9 Nevzpouzejte se však proti Hospodinu a nebojte se obyvatel té země! Budou pro nás snadnou kořistí! Nemají žádnou ochranu, ale Hospodin je s námi! Proto se jich nebojte!" 10 Celá obec chtěla Jozua a Káleba ukamenovat. Vtom se však všem Izraelcům u Božího stanu zjevila Hospodinova sláva.

Příběh pak končí tím, že do zaslíbené země nesměli vstoupit reptající dospělí, ale pouze jejich děti, až na dvě výjimky (Numeri 14,29.30; NL):

29 Všichni zemřete zde na poušti! Protože jste se proti mně vzbouřili, nikdo z vás, komu je dvacet let nebo víc a kdo byl povolán 30, nevkročí do země, kterou jsem vám přísahou slíbil. Pouze Káleb, syn Jefunův, a Jozue, syn Núnův, budou osvobozeni.

A bude jim trvat 40 let, než dosáhnou zaslíbené země.

Caleb si tedy musí počkat nejméně 40 let. Kdo čeká 40 let na splnění slibu?

To se však naplní (Jozue 14,6-11; NL):

6 Muži z Judova kmene přišli k Jozuovi do Gilgálu. Káleb, syn Jefunův, Kenazský, řekl Jozuovi: "Vzpomeň si, co Hospodin řekl Božímu muži Mojžíšovi o mně a o tobě v Kádeš-barnee. 7 Bylo mi čtyřicet let, když mě Hospodinův služebník Mojžíš poslal z Kádeš-barnee prozkoumat zemi. 8 Jozue řekl: "Já jsem Hospodinův služebník. Vrátil jsem se a podal mu příznivou zprávu s plným přesvědčením, 8 ale moji bratři, kteří šli se mnou, lid vyděsili a odradili. Co se mě týče, já jsem zcela následoval Hospodina, svého Boha. 9 Proto mi tehdy Mojžíš přísahou slíbil: "Země, do níž jsi vstoupil, bude navždy dědictvím tvé rodiny, neboť jsi zcela následoval Hospodina, svého Boha. 10 Hospodin mě až dosud zachoval při životě, jak slíbil. Tento slib dal Mojžíšovi za mě před 45 lety během putování Izraele pouští. Dnes je mi 85 let. 11 Jsem stále stejně silný jako v době, kdy mě Mojžíš vyslal na průzkumnou výpravu, a jsem stále stejně čilý a dobrý v boji jako tehdy. 12 A když jsem se vydal na průzkumnou výpravu, byl jsem stále stejně čilý.

Kaleb musel čekat dokonce 45 let. Ve věku 85 let se přihlásil o slib, který tehdy dal, a Bůh se postaral o to, aby tak mohl učinit i nadále.

V Kalebově době se lidé nedožívali tak vysokého věku, 85 let bylo spíše vzácností.

A myslím, že většina lidí by se dnes cítila podvedena, kdyby na něco musela čekat 45 let a dostala to až v 85 letech. V 85 letech už z toho nic nemáte. Naříkáte nad neduhy a mluvíte jen o minulosti a už nechcete žádné změny.

Ale Kálebovi to vyhovovalo a zdálo se, že se těší, až se zmocní své zaslíbené země.

Věřím, že Bůh nám naše čekání uzpůsobuje. To se obecně píše v 1. Korintským 10,13; NL:

13 Nezapomínejte, že zkoušky, které prožíváte, jsou stejné jako zkoušky všech lidí. Bůh je však věrný. Nedopustí, aby se zkouška stala tak silnou, že byste ji už nemohli vydržet. Pokud jste vystaveni zkoušce, ukáže vám způsob, jak jí navzdory obstát.

Jiné překlady zde píší, že to můžeme snést.

Bůh nás nezatěžuje více, než můžeme unést. To se stalo Abrahámovi, Jákobovi a Kálebovi, a tito tři jsou jen malým výběrem lidí, kteří cestovali s Bohem.

Na co čekáme?

Nejprve nás čekají Vánoce, které jsou vždy takovým překvapením. Už jste si vše objednali nebo - jak jinak - sami vyrobili?

Ale na co vlastně v životě čekáme?

Když jsem byl mladý, čekal jsem na tu pravou ženu. Chtěl jsem věřící ženu, a proto jsem své srdce uzavřel nevěřícím. To nějak fungovalo. Ale překročil jsem dvacítku a stále žádná nebyla.

Tu a tam jedna starší paní z naší komunity řekla: "Podle toho, jak chodí, žádnou nenajde. A pak se najednou jeden objevil.

Na co ještě čekáte? Na konec školy, školení, na to, až se děti konečně odstěhují? Sama jsem se odstěhovala až ve 29 letech, takže se necítím tak oprávněná tlačit.

Já osobně jsem od Boha nedostal konkrétní zaslíbení pro nějakou zvláštní událost, jako například nyní Abraham.

Na druhé straně křesťané čekají na Pánův návrat. Nakolik však toto očekávání ovlivňuje každodenní život?

Nyní jsem na dovolené a právě uklízím svou kutilskou dílnu. Jako první jsem si postavil nový pracovní stůl. Byla to zábava, ale také velmi únavné.

Pokud se ten pán vrátí příští týden, pak bych se bez něj obešel. Na druhou stranu, jestli přijde až za dva roky, tak budu mít alespoň dva roky uklizenou dílnu, což mi usnadní život.

Možná, že termín "čekání" nestačí. Možná by bylo lepší mluvit o "očekávání".

Co očekáváme? Co očekáváme? Abraham ne vždy skutečně očekával zaslíbené dítě, ale očekával Boha; vždyť byl nazýván Božím přítelem.

Jákob pracoval sedm let v očekávání své ženy, ale zdálo se mu to velmi krátké, protože se těšil na cílovou rovinku.

A Káleb nejenže vyčkával, ale žil v očekávání zaslíbené země.

Co očekáváme? Je návrat Ježíše Krista jen něco, čemu věříme, že je to pravda? Nebo je to něco, co má dopad? Očekáváme, že Ježíš s naší církví něco udělá? Že když ho požádáme, chce s námi něco udělat a něco v nás změnit?

Můžeme žít jako Abraham jako Boží přátelé a dobře snášet takové čekání?

A věříme stejně jako Kálef, že Bůh plní své sliby, i když to trvá dlouho?

Souhrn