Je lepší nechat vše tak, jak je...

Služba ,Peter Schütt, 2022-08-21, Evangelický svobodný církevní sbor Leichlingen

Úvod

V osmdesátých letech minulého století bylo několik míst, která se musela přestěhovat kvůli povrchové těžbě hnědého uhlí. V jednom místě byly občanům předloženy různé plány, jak by nové místo mohlo vypadat. Vylepšovali například půdorys, uspořádání ulic atd. ale občané si vybrali variantu, která se nejvíce podobala jejich původnímu starému městu, přestože staré uspořádání bylo neefektivní a nepřehledné a způsobovalo problémy.

Toto místo - bohužel jsem nezjistil název - se dostalo do výzkumné práce amerických psychologů, která měla název:

"Status quo bias v rozhodování

což v němčině znamená zhruba:

"Status quo bias v rozhodování".

"Status quo" zde neznamená rockovou kapelu, ale latinský výraz pro existující současný stav, což je způsob, jakým se tento termín obvykle používá.

Podívejme se ještě jednou na tento příklad. Bylo postaveno zcela nové město: Proč nebylo postaveno krásnější, lepší? Proč dali přednost starému známému, ale horšímu, před lepším?

Docela se mi líbil termín "status quo bias". Definice (z Wikipedie) zní takto:

Zkreslení status quo (nazývané také tendence ke statu quo) je kognitivní zkreslení, které vede k nadměrnému upřednostňování statu quo před změnou. Jinými slovy, lidé chtějí, aby věci zůstaly tak, jak jsou.

nebo

V důsledku tendence k zachování současného stavu lidé více riskují, aby si zachovali současný stav, než aby situaci změnili.

Je to tak? Nacházíme se v tomto popisu?

Podívejme se na příklad ze Starého zákona.

Exodus z Egypta

Před několika tisíci lety žili Izraelité v Egyptě a dařilo se jim dobře, takže měli mnoho dětí a přibývalo jich. V určitém okamžiku to začalo tehdejšího egyptského krále děsit (2. Mojžíšova 1,9-14; NL).

9 Řekl svému lidu: "Tito Izraelité se pro nás stali příliš početnými a příliš mocnými. 10 Musíme něco vymyslet, abychom zabránili tomu, že se tento lid ještě více rozroste. Jinak by se v případě války mohli spojit s našimi nepřáteli, bojovat proti nám a pak opustit zemi." 11 Proto Egypťané ustanovili nad Izraelity dozorce, aby je utlačovali těžkou prací. Izraelité museli pro faraona, egyptského krále, stavět skladištní města Pitom a Ramesse. 12 Čím více je však Egypťané utlačovali, tím více se Izraelité rozrůstali! Tehdy se jich Egypťané začali bát. 13 Násilím nutili Izraelity k těžké práci a 14 ztěžovali jim život těžkou prací: Izraelité museli vyrábět cihly z hlíny a pracovat na poli.

A faraon jde později ještě dál (Exodus 1,22):

Nakonec faraon nařídil všem svým lidem: "Všechny novorozené hebrejské chlapce naházejte do Nilu, ale dívek ušetřete."

Chlapec přežije a dostane jméno Mojžíš, které později hraje důležitou roli.

Jak dlouho a jak důsledně Egypťané vraždili novorozené chlapce, není zaznamenáno, ale chtěli také Izraelity využívat jako levné pracovní otroky, takže pravděpodobně v určitém okamžiku přestali novorozené chlapce vraždit.

Většina lidí tuto událost zná. O čtyřicet let později vede zmíněný Mojžíš izraelský lid z Egypta a putuje pouští do zaslíbené země, přičemž ho doprovází viditelný Boží zásah, např. prostřednictvím oblačného sloupu a různých zázraků.

A tak lidé žili v této těžké práci asi čtyřicet let. Děti se tam rodily a vyrůstaly v tomto otroctví, v celoživotním otroctví.

Nyní tedy lid opustil Egypt, viděl, jak Bůh rozdělil Rudé moře a porazil Egypťany.

Tehdy byli v poušti a ne vždy šlo všechno hladce. Někdy trvalo i několik dní, než našli vodu. Bůh pak vodu zajistil.

A pak, 15. dne druhého měsíce po odchodu z Egypta, kdy bylo vše ještě čerstvé, se stalo následující (Ex 16,2.3; NL):

2 Izraelci Mojžíšovi a Áronovi opět důrazně vyčítali: 3 "Kdyby nás Hospodin zabil už v Egyptě," stěžovali si, "tam jsme měli aspoň maso a dost chleba k jídlu. Místo toho jsi nás zavedl na tuto poušť, abychom tu všichni umřeli hlady."

Bůh je samozřejmě opět zaopatřil manou a křepelkami, většina z vás už ten příběh slyšela.

Rád bych se však na chvíli zastavil.

Hrnce s masem v Egyptě Izraelci ještě znali, ale dřina, bití a otroctví byly zapomenuty. Nebo pro ně při zpětném pohledu už nebyly tak důležité.

Raději známé bití než nejistou naději? Raději známé otroctví než svobodu v neznámé zemi?

Víte, co máte.

I brémští městští muzikanti byli chytřejší: "Něco lepšího než smrt najdeme kdekoli." A to byli jen vymyšlení.

Ale nechci se na Izraelce dívat tak moc svrchu. Toto upřednostňování statu quo před změnami jistě najdeme i mezi námi, včetně mě osobně.

Podívejme se na další příklad z Bible.

Abram

Je znám pod jménem Abraham, ale nejprve se jmenoval Abram a později ho Bůh přejmenoval.

Tak to s ním začalo (Genesis 12,1-4; NL):

1 Tehdy Hospodin Abramovi přikázal: "Opusť svůj domov, své příbuzné i rodinu svého otce a jdi do země, kterou ti ukážu. 2 Z tebe vzejde velký národ. Požehnám ti a budeš známý po celém světě. Učiním tě požehnáním pro ostatní. 3 Kdo ti požehná, tomu také požehnám. Kdo tě prokleje, toho prokleji i já. Skrze tebe budou požehnány všechny národy země." 4 Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal. Lot šel s ním. Když Abram odcházel z Cháranu, bylo mu 75 let.

Začít znovu v 75 letech? Abram byl stále fyzicky i duševně velmi zdatný, jak víme z dalších popisů v Bibli. Ale přesto?

Naslouchá Bohu a plně riskuje. Už se chová jinak než jeho potomci později na poušti, o kterých jsme slyšeli dříve.

Na mysli se mi vybavuje také termín "komfortní zóna", kterou Abram zjevně opouští.

Dalo by se říci, že Abram zde dostává od Boha velká zaslíbení, a proto pro něj není těžké vydat se na cestu.

Izraelci na poušti však také obdrželi velké zaslíbení: Bůh jim slíbil novou, dobrou zemi oplývající mlékem a medem. Přesto se jejich myšlenky stále vracely ke starému známému životu v otroctví.

Příklady z Nového zákona

V Novém zákoně najdeme také pozitivní i negativní příklady.

Ježíšovi učedníci opustili své životy a připojili se k Ježíši. Petr se na jednom místě také konkrétně ptá (Lk 18,28-30; NL):

28 Tu Petr řekl: "Opustili jsme svůj domov a šli jsme za tebou." 29 "Ano," odpověděl Ježíš, "a ujišťuji tě: Kdo se pro Boží království vzdal domu nebo ženy, bratrů nebo sester, rodičů nebo dětí, 30 dostane to zpět v tomto životě mnoha způsoby a v budoucím světě obdrží život věčný."

Vlastně bychom se teď museli na tento text podívat podrobněji, co všechno to může znamenat, ale to by teď přesahovalo rámec. Učedníci však stejně jako Abram riskovali a opustili svůj známý život.

Protipříkladem může být bohatý mladík (Matouš 16,22):

16 Jednou přišel k Ježíši člověk a zeptal se ho: "Mistře, co dobrého mám dělat, abych měl věčný život?" 17 "Proč se mě ptáš, co je dobré?" odpověděl Ježíš. "Dobrý je jen Bůh. Věčný život můžeš získat jedině tak, že budeš zachovávat přikázání." 18 "Jaká přikázání?" zeptal se muž. Ježíš odpověděl: "Nezabiješ. Nesesmilníš. Nebudeš krást. Nebudeš křivě svědčit. 19 Cti svého otce i svou matku. Miluj svého bližního jako sám sebe." 20 "Všechna tato přikázání jsem dodržoval," řekl mladík. "Co mám ještě dělat?" 21 Ježíš mu řekl: "Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej všechno, co máš, a peníze rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě." 22 Když to ten mladík uslyšel, odešel smutný, protože byl velmi bohatý.

Pokud chceš jít do nebe tím, že budeš konat dobro, musíš být dokonalý, a to nikdo nedokáže.

Jeho skutečným statusem nebylo jeho bohatství, ale jeho myšlenka, že se do nebe dostane díky dobrým skutkům, což je myšlenka, která je jistě rozšířená i dnes. Tam se však nedostanete, jak Ježíš mladíkovi jasně ukazuje. Věčnost je dar od Ježíše Krista, a pokud se pro ni rozhodnete a vydáte se na cestu k ní, pak riskujete, protože pak se váš život zásadně změní a vy opustíte svůj vlastní status quo.

Společenství

Chtěl bych se znovu vrátit k jedné větě od začátku:

V důsledku tendence k zachování současného stavu lidé více riskují, aby zachovali současný stav, než aby situaci změnili.

Když se podíváte na první církev ve Skutcích, noví členové se chovají úplně jinak (Sk 2,42-47; NGÜ):

42 Život křesťanů se vyznačoval učením, které jim předávali apoštolové, jejich soudržností ve vzájemné lásce a pomoci, večeří Páně a modlitbou. 43 Všichni v Jeruzalémě byli pohnuti hlubokou úctou k Bohu a prostřednictvím apoštolů se děly mnohé zázraky a mnoho mimořádných věcí. 44 Všichni, kdo uvěřili v Ježíše, drželi pevně při sobě a dělili se o všechno, co měli. 45 Dokonce prodávali pozemky a jiný majetek a výtěžek rozdělovali podle svých potřeb všem, kdo byli v nouzi. 46 S jednomyslností a velkou věrností se den co den scházeli v chrámu. Denně se také scházeli ve svých domovech, aby společně jedli a slavili večeři Páně, a jejich setkání se vyznačovala bujarým veselím a upřímnou srdečností. 47 Ve všem, co dělali, chválili Boha a všichni lidé si jich velmi vážili. A Pán každý den zachraňoval další lidi, takže sbor rostl a rostl.

O tom, zda by tento model církve byl doslova vhodný pro dnešní dobu v naší zemi, mám pochybnosti. V té době to asi nějakou dobu vyhovovalo, ale později církvi v Jeruzalémě došly peníze, a tak pro ně sbíraly jiné církve.

Hodnoty, které zde byly prožívány, jsou však jistě nadčasové.

Vyučování o Bibli, soudržnost, vzájemná láska a pomoc, vzájemné sdílení, dávání podílu, společenství v chrámu, tj. v církevním sále, se společenstvím a modlitbou, setkávání v domácnostech a oslava Boha ve všem, co děláte, to vše jsou znaky živé církve.

Odpovídá to našemu současnému stavu, nebo musíme riskovat a něco změnit? Opravdu chceme něco změnit?

Každý se musí ptát sám sebe. Já jsem spíš typ, který zůstává věrný známému. Je to vidět i na tom, že když jsem třikrát změnil zaměstnání, ve dvou případech firma skončila a já si musel hledat něco nového.

Při hledání informací pro toto kázání jsem našel tři zlatá pravidla řízení:

Vždycky jsme to tak dělali.
Takto jsme to ještě nikdy nedělali.
Přijít mohl kdokoli.

Samozřejmě to tak nemá být ;-)

Nevím, nakolik bychom měli nebo museli opustit svůj domov, svůj známý status quo. Možná se musíme jako Abram přestěhovat do úplně nové země (obrazně řečeno), možná si "jen" musíme porovnat své žité hodnoty s Biblí a přinést Bohu své nedostatky a pracovat na nich, nevím.

Z Bible však víme, že Bůh neopustil lidi, kteří se s ním vydali na cestu, na to se již můžeme spolehnout, ať už cesta nakonec vede kamkoli.

Souhrn

Závěrem:.

V důsledku tendence k zachování současného stavu lidé více riskují, aby si zachovali současný stav, než aby situaci změnili.
Izrael dal po vyjití z Egypta přednost strašlivému známému před nejistým.
Abram také nevěděl, kam jde, ale opustil svou pohodlnou zónu a vydal se na cestu.
Stejně tak se učedníci připojili k Ježíši Kristu a podstoupili riziko změny.
Bohatý mladík byl příliš zakořeněný ve svém statusu quo "věčného života" díky dobrým skutkům.
Zatím nevíme, co se stane s naší církví. Bude to zcela nová cesta, jako byla ta Abramova, nebo půjde spíše o postupnou změnu, např. prostřednictvím orientace na hodnoty, kterými žila prvotní církev? Jsme zvědaví, ale Bůh bude s námi.