Úvod
(Žalm 13 byl zpíván dříve)
Rád bych se s vámi dnes zamyslel nad tímto žalmem, který pochází od krále Davida.
Porovnával jsem také některé překlady a na začátku Lutherovy bible z roku 2017 je napsáno: "Žalm Davidův, který se má zpívat nahlas", a to jsem také udělal. Podle Wikipedie pochází řecké slovo "žalm" ze slovesa "psallein", což znamená "udeřit do strun". Popisuje píseň se smyčcovým doprovodem a lze ji doslova přeložit jako "píseň s drnkáním".
Tedy jsem to odrecitoval přesně.
Nepamatuji si přesně, kdy jsem melodii k tomuto žalmu složil, ale byla to jedna z mých prvních melodií vůbec. Muselo to být někdy kolem roku 1989, když mi bylo 23 let.
Proč mě v tom věku takový žalm zaujal? Bohužel si už nepamatuji, v jaké životní situaci jsem se tehdy nacházel: možná krize, milostná nemoc, nevím.
Když se na žalm díváte, musíte si vždy uvědomit, že mnohé z těchto žalmů byly osobní modlitbou, která se přelila do písně. Bohužel se melodie ztratily, což je podle mě velká škoda.
Některé písně se zpívaly ve velkých skupinách v chrámu, podobně jako dnes naše církevní a bohoslužebné písně, jiné se možná jen recitovaly a ti, kteří se cítili osloveni, si píseň nesli v srdci.
V takových zpívaných modlitbách hraje roli méně učení, to pravé a nepravé, a více osobní pocit, subjektivní vnímání.
Tak je tomu i v našem žalmu. Sotva by zde někoho napadlo odpovědět na slova "Zapomeneš na mě navždy?": "Toto tvrzení je nepravdivé. Bůh není daleko od nikoho z nás, říká to Bible!".
David se nesnaží učit, že Bůh na lidi zapomíná, ale tak to cítil, když psal žalm, a vyjadřuje to.
A já bych se nyní rád spolu s vámi nad tímto žalmem dále zamyslel.
Zapomenutý Bohem
Ve verších 2 až 3 si David stěžuje na svou současnou situaci, ba dokonce si v jistém smyslu stěžuje i Bohu.
Tyto výroky znějí jako výčitky.
V mezilidských vztazích by tato volba slov nebyla tak příznivá. Obvinění spíše otráví atmosféru, než aby pomohlo najít řešení nebo uzdravit vztahy. Lepší je pracovat se sděleními typu "já":
- Cítím se tebou zapomenutý.
- Mám dojem, že se ke mně obracíš zády.
Bůh se s tím však dokáže vypořádat. S ním nemáme co do činění s nedokonalým člověkem, který by si mohl slova špatně vyložit.
V Bibli najdeme několik takových nářků a žalmů, kde lidé prakticky zvedají ruce.
A protože Bůh naše formulace stejně prohlédne, naši zbožnou, sofistikovanou volbu slov, je mu vždy jasné, co myslíme upřímně, co skutečně cítíme, a to je rozhodující.
Kdy se však cítíme Bohem zapomenutí? "Skrývá přede mnou svou tvář" je někde totéž. Hledám Boha a nenacházím ho. Modlitby se zasekávají ve stropě nebo jsou jako řečené do větru. Kdy se tak cítíte vy?
Bylo by jistě zajímavé slyšet od každého z přítomných, kdy se tak ve svém životě cítil, ale to teď neuděláme.
Myslím, že Davidův tehdejší problém se stane jasnějším, když se zamyslíte i nad následujícím třetím veršem: "Trápení je v mé duši, smutek v mém srdci ve dne". Nemůže najít klid. Jeho starosti jsou tak velké, že se stále bojí, že ho přemohou, že nebude schopen svůj život zvládnout. A nedokáže se vyrovnat ani se svým zármutkem, ať už je jeho příčina jakákoli. Tíží ho každý den. V noci pravděpodobně kvůli starostem nemůže dobře spát a přes den nedokáže starosti a smutek ani na chvíli hodit za hlavu.
Všichni jste jistě zažili, jak vyčerpávající mohou starosti být. Budu mít dost peněz, najdu si práci, zvládnu práci, co bude s mými dětmi, uzdravím se ještě někdy atd.
A smutek je jaksi zesílením obav. U starostí je ještě naděje, u smutku už je konec. Jak se například vyrovnám s tím, že mě opustil milovaný člověk? Jak se vyrovnám s konečně promarněnými příležitostmi atd.
V Davidově případě byl zdrojem jeho starostí a smutku zřejmě nepřítel, který mu ztěžoval život.
Z Bible víme, že David byl několikrát na útěku a neměl to vždy jednoduché.
V dnešní době máme pravděpodobně méně lidských nepřátel; někteří vidí nepřátele i tam, kde nejsou, nebo se cítí, že se s nimi zachází nepřátelsky, i když to druhý člověk nemá v úmyslu. Pokud vás však někdo konkrétně šikanuje v práci nebo ve škole, cítí se opravdu nepřátelsky. A často nemáte šanci se bránit nebo věci vyřešit.
A když se vše takto sejde, už žijete s otázkou "Do kdy?". To už se nedá vydržet. Jak dlouho ještě? Kdy skončí starosti a smutek, kdy to konečně skončí, kdy zase uvidím zemi?
Jaká je cesta ven?
Rozjasněte mi oči
Teď se můžeš modlit: Ať zmizí nepřátelé, ať vyschnou zdroje smutku a ať už necítím smutek.
Žalmista to však nedělá. Samozřejmě nevím, nakolik zde David svůj žalm promyslel, ale podle mého názoru se modlí přesně tak, jak má (v. 4,5):
Podle poznámky pod čarou v Bibli "rozjasni mi oči" znamená někoho oživit, oživit. A jiné překlady, například Nový zákon, tuto prosbu překládají takto: "Dej mi novou odvahu a dej, ať se mé oči znovu rozzáří". Některé další překlady tuto prosbu vykládají také jako žádost o novou odvahu.
Je nereálné si myslet, že na tomto světě už nebudeme mít žádné starosti, žádný smutek a žádné nepřátele. Už na začátku Bible v 1. Mojžíšově 3,19 se předpovídá, že budeme muset jíst svůj chléb v potu tváře. Úsilí, strádání, odpor a starosti nás zde na zemi budou provázet vždy. A přestože je svět sám o sobě krásný a darovaný, může být také značně nepřátelský a nikdy nebude naším skutečným, věčným domovem. Ten nás čeká až s Ježíšem Kristem.
Žalmista prosí o nový život, novou odvahu, novou naději. Neutápí se ve svých starostech a smutku.
Starosti jsou samozřejmě něco hluboce lidského a několikrát se jimi zabývá i Nový zákon (Mt 6,25-27; Nový zákon):
Jde především o starosti o sebe sama. Něco jiného ovšem je, když si děláte starosti o druhé, staráte se o ně nebo je zaopatřujete. Samozřejmě tam lze přidat i "starost", pokud se vám zdá, že lidé svěřeni do vaší péče jsou na špatné cestě.
Ani zde však "starostí" ničeho nedosáhnete.
Samozřejmě to není vždy snadné, ale biblická cesta ano (Flp 4,6.7; Nový zákon):
Vkládat své starosti na Ježíše je nakonec také to, co zde David ve svém žalmu popisuje. "Rozjasni mé oči", "Obrať můj pohled od mých starostí a mého smutku k tobě, Bože, a dodej mi nové odvahy". Dívat se na starosti vůbec nepomáhá.
A teď nezvítězí ani nepřítel, i když se můj život možná začne zmítat.
Důvěřoval jsem
A pak se nářek konečně změní v radost.
Tato chvála už vyjadřuje jistotu, že se žalmista bude radovat ze své záchrany. Nyní si je tak jistý, že jednou bude o Boží záchraně vyprávět.
Jinak by byl čas poněkud zvláštní. V přítomném čase žalmu jsou starosti velké a on prosí o jasné oči a dívá se od nynějška do budoucnosti a představuje si, jak se odtud bude ohlížet.
Máme tuto jistotu, že se budeme v budoucnu radovat a jásat nad Boží spásou? V závislosti na naší osobní situaci se to někdy zdá být těžko představitelné.
Důležitým bodem je zde slovo "milost". Některé jiné překlady říkají místo "milost" "dobrota" nebo "láska", ale v tomto kontextu se mi zdá, že "milost" je nejlepší překlad.
Nemáme právo na život bez starostí a smutku, nemáme právo na trochu štěstí. Osobně ho nikomu nezávidím, ale takové právo neexistuje.
Můžeme o něj prosit, můžeme prosit o osvícené oči, o odvahu a důvěru, že to s námi Bůh myslí dobře.
Možná osvícené oči znamenají i to, že vidíte trochu jasněji, že vidíte, co je pro vás a pro druhé opravdu dobré, že vidíte svůj život jasněji a lépe kategorizujete své starosti a trápení.
Protože Bůh to s tebou i se mnou myslí dobře a my se můžeme spolehnout na to, že nám zpětně ukazuje dobré věci.
Shrnutí
- Mnoho žalmů jsou osobní modlitby, které byly zformovány do písně.
- David v tomto žalmu naříká, dokonce Boha trochu obviňuje. Cítí se zapomenutý a zavalený starostmi, smutkem a nepřáteli.
- Neprosí o odstranění problémů, ale prosí o jasné, osvícené oči, o novou odvahu, o nový pohled.
- Důvěřuje v Boží milost. Na štěstí a osvobození od starostí není nárok, ale Bůh to s tebou i se mnou myslí dobře a my mu můžeme důvěřovat natolik, že ho za to můžeme někdy zpětně chválit.