Úvod
Dnes začnu zaslíbením ze 125. žalmu:
Proto ti, kdo důvěřují Bohu, neochabují.
Hm, co vlastně znamená wobble?
Podle Wikipedie je "odvalování" technický termín pro rotační pohyb pozemního vozidla kolem podélné osy pevného souřadného systému vozidla.
U vodních plavidel a letadel se tento pohyb označuje jako "valení".
Hovorově se tento termín používá například také ve významu "kývavý pohyb".
Nejvíce se mi líbí první definice. Můžete se o tom přesvědčit, když projíždíte s autem úzkou zatáčkou ve vysoké rychlosti, protože se pak auto naklání ven kolem své podélné osy.
Řidiči samozřejmě nemají rádi takové odvalování, proto výrobci, zejména u dražších vozů, instalují elektronicky řízené stabilizátory, aby například v takových zatáčkách zůstal vůz co nejrovnější.
Kolébání také znamená určitou ztrátu kontroly, je to nepříjemné. Když jsem však jako student řídil kačera, mělo to i jisté kouzlo. Odpružení bylo legendární a kachna se v zatáčkách dost nakláněla, což bylo znát, ale také bylo obecně známo, že kachnu je téměř nemožné převrátit těsným průjezdem zatáčkou. Člověk se sice zakymácel, ale nepřevrátil se.
Mladí lidé si mohou vygooglovat Citroën 2CV, aby zjistili, co je to kachna, nebo si třeba najdou historický program v mediatéce Arte.
Nicméně co se týče auta, nechcete se vracet do technického světa kachny, chcete jezdit bez zaváhání.
Můžeme totéž udělat pro svůj život? Život bez váhání?
Biblický verš zní takto: Ti, kdo doufají v Hospodina, jsou jako hora, která se neochvěje.
Přečtěme si nyní celý žalm 125; NGÜ
Poutní píseň, osobně na cestě
Začátek je něco, co se v takovém žalmu obvykle přehlíží: Poutní píseň.
Jiné překlady hovoří o pouti.
Ze Starého zákona víme, že Židé v tehdejším Izraeli měli chodit třikrát ročně do chrámu v Jeruzalémě (např. Exodus 34,24).
Z Nového zákona také víme, že například Marie a Josef cestovali s dvanáctiletým Ježíšem do Jeruzaléma na velikonoční svátky a určitě navštívili tamní chrám, protože tam Ježíše našli.
V dnešní době mám s takovými poutěmi trochu problém, protože často směřují k nějakým podivným relikviím, např. v Trevíru má být kus sukně, kterou měl Ježíš na sobě. Na jiných místech, např. v Altöttingu, Fátimě nebo Lurdech, prý došlo ke zjevení Panny Marie a mnoho lidí tam jezdí na poutě opakovaně. V Lurdech dokonce prý pramen, který tam vyvěrá, přináší uzdravení, a tak se tam mnoho zoufalých lidí vydává na pouť, aby zažili uzdravení nebo alespoň úlevu.
O takových poutích za relikviemi a zázraky si moc nemyslím, ale jaký měly tehdy smysl?
Ti, kdo doufají v Hospodina, neochabují, zpívá se zde, protože žalm byl původně písní. Myslím, že náš život se někdy podobá spíše jízdě v kachně než v elektronicky stabilizovaném luxusním autě, mohu-li opět použít tento obraz. Někdy se sice dost kymácíme, ale to je způsobeno naší kolísavou důvěrou, a ne Bohem.
Dobrým příkladem je Petr na vodě v Matoušově evangeliu 14,28-31; Nový zákon, kde se Ježíš setkal s učedníky na vodě v loďce na Galilejském jezeře:
Petrovo váhání nebylo způsobeno Ježíšem, ale Petrovými pochybnostmi. Co však dělat s malou vírou a pochybnostmi?
Lidé v době vzniku žalmu ještě neměli Ducha svatého a museli si Boha a jeho zaslíbení připomínat prostřednictvím vnějších znamení a rituálů. Proto existoval ústřední chrám a ústřední úkony.
Pokud patříme Ježíši, pak se modlíme a Bůh je tu. Vyznáváme se a Bůh to slyší, odpouští nám a pomáhá nám změnit naše chování.
Přesto příliš často váháme nebo se odvážíme vstoupit na vodu jako Petr a pak se jen díváme na bouři. Ale stejně jako se Ježíš drží Petra a nenechá ho potopit, brání i naší životní kachně, aby se převrhla.
To, co žalm říká na začátku, je pravda, ale já to vnímám spíše jako životní proces. Čím více budeme Bohu důvěřovat, tím méně budeme kolísat. A pokud důvěřujeme a něco hrozí otřást naším životem, s Boží pomocí to zvládneme.
Proto vlastně nepotřebujeme pouť, protože Bůh je přímo tam. Ale někdy nám zvyky mohou pomoci si některé věci nově uvědomit. Některým lidem církevní rok, svátky Vánoc, Velikonoc a Letnic pomáhají znovu a znovu si představovat Boží vtělení, Ježíšovo vzkříšení a přijetí Ducha svatého. V zásadě jde o jakési poutnictví, až na to, že se necestuje na jiné místo.
V Bibli jsou také pravidelnosti, jako jsou bohoslužby a Večeře Páně, které by vás měly vždy znovu přimět uvědomit si, o co jde.
A pokud vám tyto události, setkání a setkání pomohou pochopit, že důvěra v Boha vám pomáhá stát pevně a neochabovat, pak mají smysl.
Obec
Pokračujme ještě o kousek dál v Žalmu 125.
Ochranné hory kolem města chrání město před nepřátelskými vojáky, alespoň v dobách, kdy neexistovalo dělostřelectvo ani letadla.
"Jeho lid" je dnes samozřejmě obrazem církve. Pán nás tedy obklopuje nyní i navždy.
Myslím, že tento obraz můžete vidět pro církev na celém světě a také pro naši církev zde na místě.
Pokud jde o církev na celém světě, jsme si jisti, že Bůh obklopuje a chrání svůj lid.
Jak to ale vypadá tady na zemi? Před jakými nepřáteli nás Bůh chrání?
Tento obraz Jeruzaléma obklopeného horami byl pro tehdejší lidi nezapomenutelný. Není pochyb o tom, že nemálo z těch, kdo tehdy na pouti zpívali žalm, se již účastnilo války a na vlastní oči viděli, jak hory ztěžují nepřátelům práci.
Ale jací jsou naši dnešní nepřátelé? Určitě by bylo zajímavé diskutovat o tom v rámci nějakého programu pro mládež a starší lidi.
Co ohrožuje naši komunitu? Před čím potřebujeme ochranu?
Jsou to snad nepříjemní sousedé, kteří nemají rádi naši komunitu? Vlastně o žádných nevím. Nebo je to rozptýlení, kterým svět kolem nás oplývá?
V tomto bodě přípravy jsem se opravdu zasekl. Myslím, že by to vydalo na samostatné téma kázání.
Možná to ale také jednoduše znamená, že problémy církve obvykle nepřicházejí zvenčí, ale že si je způsobujeme sami zevnitř. Bůh nás chrání před vnějšími problémy.
Prozatím to nechám být a přejdu k Žalmu 125, protože další verš se vztahuje k tomu, co jsme právě četli:
Žalmista je zřejmě přesvědčen o Boží ochraně, ale tato ochrana zatím není nějak vidět, protože utlačovatelé právě třímají své žezlo.
Žalmista však věří, že Boží ochrana zvítězí a stane se viditelnou. Má naději a spoléhá na Boží působení. To je pro nás jistě vzorem.
Protože nás Bůh v budoucnu ochrání, nemusíme se zabývat nepříznivými okolnostmi a nepřáteli, ale můžeme se soustředit na to, co od nás Bůh chce, na jeho poslání.
Žalmista zde uvádí zajímavou myšlenku: nemělo by se stávat, aby ti, kdo plní Boží vůli, natahovali ruce ke špatnostem.
I jako křesťan můžeš jít špatnou cestou, pokud se domníváš, že příliš často pokulháváš. Důvěra v Boha může za takových okolností možná utrpět.
Z toho je zřejmé, co je vlastně žalm. Žalm není doktrinální nebo právní text, ale osobní modlitba, kterou někdo zhudebnil jako píseň.
A autor tohoto žalmu byl zřejmě již svědkem toho, jak věřící v nepříznivých okolnostech odkládají strach z Boha, aby údajně získali kousek koláče.
Modlí se zde za lepší podmínky, aby jeho spoluvěřící nezklamali.
My bychom se možná modlili za větší vytrvalost a víru, ale žalmista se modlí za vnější okolnosti.
Mimochodem, není to o nic méně zbožné; Pavel nám to také naznačuje v 1 Timoteovi 2,1.2; Nový zákon:
Nepříznivé společenské podmínky, jako je diskriminace nebo dokonce pronásledování, mohou křesťanství trochu zkalit.
Vím, že Ježíš slíbil zvláštní pomoc pro zvlášť těžké situace (např. Lk 21,15), ale přesto je dobré modlit se za naši vládu, abychom zde mohli v klidu žít svou víru.
Hodní a zlí hoši
Pak zbývají dva verše, 4 a 5, které jsou o dobrém a špatném.
Myslím, že žalmista trochu trpí tím, že v našem světě nejsou dobří lidé bohatí, krásní a zdraví a špatní lidé oškliví, chudí a nemocní.
Zde se opět projevují žalmistovy osobní pocity, ale myslím, že je dobře, že se modlí za prožitou dobrotu pro upřímné lidi.
Kdy jsme se naposledy za někoho takto modlili? Pane, dej, ať zakusí tvou dobrotu.
V pátém verši se domnívám, a doufám, že nejsem troufalý, že už jsem o něco dál než žalmista. Není pro mě důležité, aby bezbožní propadli zkáze, ale spíše to, aby bezbožní činili pokání, zakusili odpuštění a změnili se.
Teoreticky je samozřejmě docela snadné takto uvažovat, ale je to obtížné, když se vás zlo přímo dotýká, když je trýznitel prakticky na vašem prahu.
Proto považuji za velmi působivé, když křesťané dokáží osobně odpustit svým trýznitelům.
A poslední slovo žalmu zní: "Pokoj Izraeli".
A to je také to, co chci pro naši komunitu. Ne o prosté mírové soužití, ale o to, abychom byli v míru jeden s druhým, táhli za jeden provaz a společně prožívali pokoj s Bohem.
Souhrn
- Když důvěřujeme Bohu, nekolísáme a stojíme na místě, ale naše důvěra musí stále růst, a proto se náš život někdy kolébá jako jízda v kačáku. Ale stejně jako Ježíš zachránil Petra před potopením, ani naše životní kachna se nepřevrátí.
- Všechno, co pomáhá posilovat důvěru v Boha, ať už jde o festivaly nebo zvyky, je užitečné.
- Bůh chrání církev před nepřáteli, abychom se mohli soustředit na své poslání.
- Modleme se za sociální poměry, abychom zde mohli žít v pokoji.
- Modleme se jeden za druhého, abychom zakoušeli Boží dobrotu. Modleme se také za, dovolím si zjednodušit, hříšné, aby poznali Ježíše a zakusili odpuštění a nový život.
- A usilujme o mír v naší komunitě.