Církev je veliká (Filipským 1,1-11)

Může být komunita skvělá? A je naše komunita skvělá?

Bohoslužba (Kampaň: List Filipanům; Úvod), , , Evangelická svobodná církev Leichlingen, více...

automaticky přeloženo

Úvod

Dnešním dnem začíná naše kampaň a ode dneška se budeme intenzivně věnovat listu Filipanům.

Mnozí z vás už jistě četli list Filipanům, ale přesto očekávám, že se naučíme a poznáme nové věci a také znovu poznáme staré.

Jak byl tento dopis napsán? Pavel ho napsal, když byl Timoteus ve vězení. Pozdrav je napsán oběma, ale jinak je psán v první osobě. Možná ho Pavel také diktoval - známe to například z listu Římanům - a s Timotejem také diskutoval o obsahu. Nebo si jej možná nechali znovu prohlédnout některým ze svých přátel, jako určitý druh recenze. Možná ne, ale já bych to udělal. Já už to dělám, když píšu e-mail na obtížné téma, třeba i o obtížné osobě. Pak požádám kolegu, aby se na něj zběžně podíval, zda se vyjadřuji správně, zda jsem vystihl, co chci říct, a někdy také, zda jsem dostatečně zdvořilý.

A u takového dopisu, který se čte před shromážděním a možná se předává i dalším shromážděním, bych určitě nechal někoho, aby ho znovu přečetl.

A jak byl tento dopis vlastně poprvé přečten?

Shromáždění bylo svoláno a dopis byl přečten, pravděpodobně vcelku.

Přečetl jsem si nahlas několik veršů, změřil si čas a spočítal, jak dlouho to trvalo. Hlasité čtení listu Filipanům trvá asi 15 minut.

Dnes už toho tolik není, dopis Římanům by trval nejméně čtyřikrát déle.

Tento dopis Filipanům musel na církev udělat velký dojem. Jinak by se pravděpodobně nedochoval.

Co však kongregace dělala po čtení? Bylo posvátné, všichni ztichli, začaly hrát varhany a všichni opustili katedrálu se skloněnými hlavami? Nic z toho tehdy neexistovalo, já vím.

Nebo Filipanům mlčky naslouchali, a když byly ve čtvrté kapitole obě ženy, "Evodia" a "Syntyche", vyzvány, aby urovnaly své názorové rozdíly, všichni se k nim otočili a zírali na ně.

Tomu nevěřím. Tato církev nebyla taková, jak je popsána v dopise; intenzivně se zabývala dopisem.

Diskutovali o: Jak může Pavel napsat taková útěšná slova z vězení? Nabádá je, aby se radovali, ale když jste ve vězení, nemůžete se radovat.

Možná, že i tehdejší církev vedla kampaň k Filipským, jako jsme ji vedli my v týdnech po obdržení dopisu. Ti, kdo uměli psát, si udělali kopii a pak se v malých skupinkách scházeli po domech sem a tam a dopis si vyměňovali a diskutovali o něm.

A nebyl to kroužek literatury, ale praktického života.

Čtou věty jako "Chovejte se k sobě navzájem, jak vám ukázal Kristus". Někteří lidé to prostě nedokážou, říkají někteří, a pak jste uprostřed života.

Nebo jiný výrok z listu: "Kristus je můj život a smrt je můj zisk." Prožíváte to tak, jak se k tomu dostanete? Co je vlastně v mém životě důležité?

To se přece mohlo stát v církvi ve Filipech poté, co dostali dopis, ne? To bych si přál i pro naši církev.

A nyní se podívejme na začátek listu Filipanům. Začněme pozdravem (Filipským 1, 1.2; NL):

Pozdrav

1 Tento list napsali Pavel a Timoteus, služebníci Ježíše Krista. Je určen všem věřícím ve Filipech, starším a diakonům. 2 Přejeme vám milost a pokoj od Boha, našeho Otce, a Ježíše Krista Pána.

Již jsem se zmínil, že dopis je psán v první osobě, ale Timoteus ho zjevně pomáhal psát.

Je adresován všem věřícím ve Filipech. Ale ne, už se zase dusíme ve vlastní šťávě, že? Když to řekneme ostatním, budou si myslet, že jsme nesvětští.

Všichni křesťané se toho dnes bojí, bojí se, že je ostatní budou považovat za nesvětské.

Tento strach chápu, protože jsem si to také myslela. Například když jsem se v roce 1986 zúčastnil církevního výletu, byl za výběr příspěvku na náklady zodpovědný někdo z církve, kdo v té době pracoval ve vedení počítačové firmy.

Chtěl jsem zaplatit šekem v eurech a jako světský student jsem se tohoto nesvětského křesťana zeptal, jestli ví, jak funguje šek v eurech.

Křesťan z vedení se usmál a vysvětlil mi, že často obchoduje s euro šeky. Samozřejmě věděl, jak to funguje.

Každý ze sebe dělá co největšího pitomce, naučil jsem se tehdy znovu. To je životní lekce, kterou se můžete učit znovu a znovu.

Samozřejmě nejsme nesvětští. Máme práci, nebo si ji hledáme, nebo se vzděláváme, nebo si užíváme důchodu stejně jako ostatní.

Křesťané jsou často ještě méně světští než "světští lidé", protože se zabýváme odpuštěním a tím, jak může pomoci napravit vztahy. Vyznáním hříchů se více zamýšlíme nad svými myšlenkami a činy. Často přesně víme, jak svět funguje.

Samozřejmě se na to musíte dívat z průměrného pohledu, existují samozřejmě i křesťané, kteří jsou zcela bez bolesti. A jsou také lidé, kteří si říkají křesťané a jsou zcela bez bolesti.

Ale vraťme se k "nesvětským". Hlavní problém vidím v jazyce. Luther tehdy překládal Bibli do normálního hovorového jazyka. Neexistovala žádná biblická němčina. Naopak Bible němčinu poněkud sjednotila, takže si lidé díky Lutherově Bibli lépe rozuměli.

A takový by měl být i list Filipanům. Je psán především církvi ve Filipech, ale zájemci zvenčí mu samozřejmě mohou také z velké části porozumět a mít z něj užitek.

Jazyk však nesmí být překážkou. Znáte jazyk lovců, kterému obyčejní lidé téměř nerozumí. Kromě toho, že má svůj původ v přesném pozorování přírody, má také svůj původ v záměrném odlišení vznešeného lovce od obyčejných lidí.

Nepotřebujeme křesťanský jazyk, stačí nám němčina. Ta se však již stala mnohem lepší. Před třiceti lety byla volba slov při bohoslužbách někdy zcela jiná. Proto bych při veřejném čtení biblických textů používal jen takový překlad Bible, který používá správnou stavbu věty v dnešní němčině.

Pozdrav jde ještě dál: "Přejeme vám milost a pokoj od Boha.

Zní to nesvětsky, ale je to elementární. "Milost" znamená, že mé hříchy jsou odpuštěny, jsou pryč, už nikdy mi nebudou nikde přičteny. A "pokoj" znamená, že jsem smířen s Bohem - a tedy i sám se sebou.

To je skvělé.

Našel jsem správná slova, aby jim rozuměli i lidé mimo kongregaci? Nebo to bylo příliš zbožné vyjádření? Jak byste to vyjádřili vy?

Pokud se nám nepodaří tyto velké věci, které máme s Ježíšem, vnést do světa, do našeho prostředí, pak se staneme cizinci tohoto světa špatným způsobem.

Poděkování a modlitba

Pojďme v textu dál, dnes nemůžeme mluvit jen o pozdravu (Flp 1,3-11; NL):

3 Pokaždé, když si na vás vzpomenu, děkuji svému Bohu. 4 Vždy se za vás modlím a činím tak s radostným srdcem. 5 Vždyť od prvního dne až dosud jste spolu se mnou pracovali pro radostnou zvěst. 6 Vždyť jste se mnou pracovali pro radostnou zvěst. 6 Jsem si zcela jist, že Bůh, který ve vás začal své dobré dílo, v něm bude pokračovat a dokončí ho až do dne, kdy přijde Kristus Ježíš. 7 Je pro mě přirozené, že to tak cítím, protože jste mému srdci velmi blízcí. Společně přijímáme Boží milost, ať už jsem ve vězení, nebo hájím a potvrzuji Boží poselství. 8 Bůh ví, jak moc po vás toužím s upřímnou láskou Krista Ježíše. 9 Modlím se, aby se vaše vzájemná láska prohlubovala a rostla v poznání a porozumění. 10 Všichni se modlíme za to, abyste se navzájem milovali. 10 Abyste totiž dokázali rozlišovat, co je důležité, abyste, až se Kristus vrátí, stáli před ním čistí a příkladní 11 a aby váš život přinášel hojné ovoce, protože jste před Bohem spravedliví. Ježíš Kristus přináší toto ovoce, takže je to Bůh, kdo je ctěn a chválen.

Už první věta je úžasná: "Pokaždé, když si na tebe vzpomenu, děkuji svému Bohu."

Vaše církev je skvělá, nic jiného o tom nevypovídá. Pavel je Bohu vděčný za tento sbor ve Filipech.

Také jsem dal prvnímu dílu naší kampaně tento název: "Církev je skvělá!" Možná tento titulek není dostatečně přesný, "Církev" může znamenat i celý svět, ale Pavel napsal konkrétně Filipským: "Vaše církev je veliká!". Myslím, že by to byl dnes o něco lepší titulek. Nebo "Naše církev je skvělá!", pokud se na to podíváme z naší perspektivy.

Jak vnímáme naši církev osobně? Oslovili jsme někdy kolegy v práci nebo sousedy se slovy: "Náš kostel je skvělý, proč se nepřijdete podívat na bohoslužbu?".

Nebo bychom měli obavy, kdyby se taková osoba objevila? Závisí snad obavy na kazateli, který má tu neděli službu?

Možná si už teď myslíme, že náš kostel je skvělý, ale tato třída se v bohoslužbě příliš neprojevuje. Bohoslužba prostě není tak plná jako dřív.

Nezůstávejme však jen u bohoslužby.

Více by nás měl zajímat Pavlův postoj. "Vždy se za vás modlím a činím tak s radostným srdcem," píše zde.

Tento zásadně pozitivní přístup mi zde imponuje. My Němci máme tendenci vidět jak pozitiva, tak negativa a často ještě více zdůrazňujeme ta negativní.

Jistě ne všechno bylo v církvi skvělé, protože později Filipským radí, na co by si měli dávat pozor, co by měli změnit atd., ale v zásadě má na církev pozitivní pohled.

A byl bych rád, kdyby stejný přístup zaujali všichni přítomní. Nejde o potlačování nebo zakrývání problémů, samozřejmě se k nim musíme postavit čelem. A také musíme vypracovat nové strategie a vizi do budoucna.

Myslím si však, že je důležité, aby si každý, kdo se účastní, myslel, že tato církev je skvělá, měl ji rád, měl srdce pro církev a abychom na tomto základě společně kráčeli. Pak rozdíly v názorech nejsou takovým problémem, jsou jen výrazem rozdílných realizací a můžeme o nich v klidu mluvit a možná někdy i vzájemně zápasit o správný výsledek.

Jak se totiž píše v pátém verši, od prvního dne pracujeme společně pro dobrou zprávu. A jen to je smyslem existence naší církve.

Dalším důležitým bodem tohoto textu je Pavlova touha znovu vidět církev ve Filipech. Je zde řešen vztah.

Žijeme v době, kdy je stále více lidí spokojeno samo se sebou, přičemž klíčovým slovem je "kokonizace". Tento trend pozoruji i u sebe a posiluje ho elektronická komunikace prostřednictvím sociálních sítí.

Mnoho křesťanů sleduje v neděli televizní kázání a spokojí se s ním. Proč chodit do kostela, když můžete vše potřebné získat online?

Jsme šťastní, když se vidíme?

Pavel se za to také modlil: "Modlím se, aby se vaše vzájemná láska prohloubila a aby vzrostla v poznání a porozumění".

To je pro církev důležitý základ. Jinak v určitém okamžiku zmutujeme v organizaci šířící slova, která je více či méně dobře řízena, ale už nejsme církví.

Bůh však s námi, s vámi i se mnou osobně a s naší církví, začal své dobré dílo a já doufám, že bude pokračovat.

Člověk se může trochu vyděsit, když si uvědomí, že i v našem sdružení sbory umírají a jsou rušeny. Podíval jsem se do časopisu národního sdružení a některé sbory o své situaci informují. Jeden sbor má průměrný věk 73 let, některé další přes 60. U nás to tak zatím není a snad ani nikdy nebude.

Věříme, že Bůh bude s naší církví i nadále spolupracovat, a modlíme se za to?

Tlak na výkon je samozřejmě také špatná cesta. Na konci našeho oddílu se píše, že Ježíš Kristus přináší ovoce, které nese náš život a také naše církev.

On dává vůli a naplnění. Pokud se budeme stále jen prosazovat, dlouhodobě nás to vyčerpá.

Ježíš nás musí pozitivně motivovat a inspirovat. Modleme se také, abychom byli otevřeni jeho duchu, jeho vizi a jeho dílu.

Souhrn

Dojdu až na konec: