Úvod
Již delší dobu se mi honí hlavou různá témata a jedním z nich je téma "zodpovědnosti".
Rád bych začal příkladem.
Vím toho hodně o počítačích a často jsem žádán o radu. To mi nevadí a rád pomůžu.
Myslím to opravdu vážně. Tento projev nemá být veřejným "Už se mě nikdy neptejte!".
Někteří lidé říkají "Nevadí mi to" s naprosto otráveným výrazem ve tváři, nebo se někteří lidé tváří již charakteristicky vyhořele, a přesto zabručí přátelské "Rád pomůžu".
To není můj případ. Klidně mě můžete dál žádat o radu ohledně počítačových problémů.
Nemám také problém smířit se s větou, která téměř vždy zazní při problémech s počítačem: "Já jsem nic neudělal!". Jedním z důvodů je to, že tuto větu často říkám, když musím požádat ostatní o vyřešení problému.
Ale je tu jedna věc, která mě štve, jedna věc.
Nevím spoustu věcí, na které se mě lidé ptají, a já pak tuto otázku - nebo klíčová slova, která se k této otázce vztahují - zadám do internetového vyhledávače. A když se na začátku seznamu výsledků objeví jednoduchá, fungující odpověď na tuto otázku, cítím se trochu zaraženě.
Vždyť ten, kdo otázku položil, ji mohl do vyhledávače zadat jako první, ne?
I když to zvyšuje můj dojem počítačového génia, když odpovídám na otázky přes Google, ve skutečnosti nemusím. Mému egu stačí, že problémy s počítačem mé mámy se někdy vyřeší samy, jen když vstoupím do místnosti.
Často to vůbec není lenost, protože mnoho lidí je překvapeno, když je upozorním, že spoustu řešení lze najít poměrně snadno prostřednictvím vyhledávače. Samozřejmě, některé otázky jsou složitější a vyžadují hlubší znalosti, ale spousta věcí je poměrně jednoduchá. Důležitým pravidlem pro zjištění, zda řešení již někde existuje, je zeptat se, kolik jiných lidí již mohlo mít tento problém. Pokud jich je hodně, pak již s největší pravděpodobností budou existovat jednoduše vysvětlená řešení.
Vážně jsem uvažoval o tom, že bych některým lidem poskytl krátký úvod do používání internetového vyhledávače, věrný mottu:
Dejte hladovému člověku rybu a bude jíst celý den. Dejte mu rybářský prut a nasytí se na celý život.
Ale, a tady opouštíme oblast počítačů, chcete se naučit rybařit? Chcete sami převzít odpovědnost a nečekat už jen na to, až vám někdo podá rybu?
Nebo je naším mottem spíše:
Vždycky se řídíme heslem: Dej hladovému rybu a bude mít na celý den dost. Dejte mu rybářský prut a on vás urazí, protože má lepší věci na práci než ztrácet čas věšením vlasců do vody.
Rád bych se s vámi dnes zamyslel nad touto otázkou odpovědnosti.
Na začátek bych rád probral
odpovědnosti za vlastní vinu
Začněte s tím.
Klasickým odkazem je 1. Mojžíšova 3,1-15;
Zde si uvědomili, že jsou nazí. Rozhodně nejde jen o fyzickou nahotu, ale také o nahotu symbolickou. Pokud jste udělali nepořádek a ostatní si toho všimli, často se cítíte velmi odhalení a to bývá velmi nepříjemné. Někdy je to mnohem horší, než kdyby například všichni viděli ošklivý vřídek na vašem zadku, který je normálně skrytý pod oblečením.
Pro fyzickou nahotu existuje oblečení nebo v tomto případě zástěry z listí, jak se vypořádáte se symbolickou nahotou? Pojďme se na to podívat:
To je první strategie, když jste se odhalili. Schováte se, izolujete se. Nesneseš, když tě druzí vidí, protože si pak vzpomenou na trapnou nebo dokonce hroznou chybu, kterou jsi udělal.
Možná dokonce vidíte na čele ostatních lidí neviditelné tikání: "To je zase bordel, co ten parchant nadělal!".
Někteří lidé jdou dokonce tak daleko, že se skrývají před Bohem, protože se už nedokážou vyrovnat s vlastním selháním.
Bůh ho však z této situace tak snadno nepustí.
Velmi moderní dialog:
"Zase jsi udělal takovou snůšku nesmyslů."
"Vlastně za všechno může moje žena."
Adam je zde velmi obratný, pokud jde o rozdělování viny.
Zaprvé je na vině manželka, to je jasné. Ale pak je to vlastně Boží vina, protože to byla žena, kterou mu Bůh postavil po bok. Velmi chytré, opravdu zahnal Boha do kouta.
Ale my dnes nejsme o nic lepší. To předávání viny je nějak hluboko v nás lidech. Začíná to už v dětství.
Pokud máte více dětí, určitě jste často slyšeli větu: "To jsem nebyl já!" A pokud je dítě ještě dost malé a ještě plně nepochopilo, že některá tvrzení lze snadno ověřit, pak se někdy vina přenáší na sestru nebo bratra.
Pro nás je zřejmě velmi důležité, aby vina nebyla na naší straně.
Někdy jsou to také důsledky viny, které nás motivují k přijetí různých strategií.
Kdysi jsem pracoval ve firmě, kde selhalo několik projektů. Byla to moje první velká firma a jeden kolega mi vysvětlil, že po neúspěchu projektů se nyní zavádí spousta záchranných balíčků. Je důležité vysvětlit, proč za neúspěch nemůžete. Samozřejmě jste také udělali chyby, ale zákazník neustále měnil požadavky, a tak to nemohlo vyjít atd. atd.
V takových případech samozřejmě záleží na vaší práci, zda jste viníkem, takže je snadné pochopit takové strategie vyhýbání se vině.
Často vám ale vadí, když jste z něčeho obviňováni, aniž by z toho vyplynuly nějaké důsledky. Vina vás obecně trápí, chcete se jí zbavit.
A pokud je zřejmé, že za to nemůže jiná osoba, pak můžete vždycky obvinit Boha nebo osud či okolnosti, pokud v Boha nevěříte.
Eva si také nechala vinu uniknout:
Koneckonců nebyla tak drzá, aby obviňovala Boha. Mohla přece říct: Muž, kterého jsi mi dal, byl tak hloupý, že si vzal ovoce, nebo muž, kterého jsi mi dal, stál vedle mě a mohl tomu zabránit. Někdy muži a ženy hrají ve vztahu jakýsi ping-pong obviňování, což samozřejmě v určitém okamžiku vztah zničí.
Tady to nedělá, používá strategii "byla jsem svedena".
Tato strategie se někdy používá u závažných trestných činů, jako je znásilnění, a dokonce i u vztahových deliktů, jako je nevěra. Tuto strategii můžete zvolit také v případě, že jste spáchali trestný čin ve skupině.
Tato strategie existuje v modifikované podobě také tehdy, když jde o to, že vlastní děti udělaly něco špatného. Byly pak svedeny.
Někteří rodiče zřejmě zastávají názor, že jejich vlastní děti jsou vždy čisté a dobré - v každém případě mají vždy dobré srdce - a zlo zvenčí, špatné jiné děti, svádí jejich vlastní čisté a dobré děti k tomu, aby dělaly špatné věci.
A co ten původní svůdce?
Svůdce není tázán, je skutečně vinen, a samozřejmě nejde o hada jako plaza, ale o svůdce v podobě hada.
Nyní jsme se naučili několik "bederních roušek" pro symbolickou nahotu: skrývání, obviňování ženy, obviňování Boha (ateisté v tomto případě volí "osud") a "byl jsem sveden" nebo "mé děti byly svedeny".
Pomáhají tyto bederní roušky? Možná někdy, protože tu a tam to při podvádění zabírá. Ale co se stane se vztahy, když se vina vždycky přenáší na někoho jiného? Jak to vypadá v profesním životě, když se pořád svazují padáky?
Verš 21 obsahuje ještě jednu zajímavou větu:
Jak se nyní obléká? Měli už bederní roušky, tak proč ještě potřebovali oblečení?
Bederní roušky z listí jim nestačily. Na pláži za jasného slunečního svitu by jim to možná šlo, ale když se zvedne čerstvý vítr, když se ochladí, listí jim nestačí.
Stejně tak bederní roušky nestačí na naši symbolickou nahotu. Potřebujeme kůže a ty nám dává Bůh.
V této pasáži se poprvé v Bibli zmiňuje, že byla zabita zvířata, a je to odkaz na smrt Ježíše Krista na kříži.
Díky Ježíšově oběti je nám odpuštěna vina před Bohem a teprve díky Ježíši Kristu se naučíme správně zacházet se svou vinou před ostatními lidmi. Pak už není třeba se skrývat, nechávat věci unikat, lze to dělat jinak, i když je to samozřejmě proces učení.
Přijďme k
Odpovědnosti za svůj život
Nejen za svou vinu, ale také za život, který jsme prožili, jsme zodpovědní.
Podle mě nejde jen o to, abychom si plnili své povinnosti. To považuji za samozřejmost, jak se píše například v 1 Timoteovi 5,8 (Nový zákon):
Život křesťana však obvykle nespočívá v povinnostech bez zábavy, protože to z dlouhodobého hlediska vede k nespokojenosti. A někteří křesťané se také z nepochopeného pocitu povinnosti přetěžují a trpí vyhořením.
Efezským 2, 8-10 (Nový zákon) popisuje správný způsob, jak to dělat:
Před Bohem si výkonem nemůžete nic zasloužit. Náš křesťanský život není práce na zakázku.
Bůh připravil náš život, váš i můj osobně, a vy s ním můžete objevit, co je pro vás osobně správné. A Bůh vás někdy zavede na zcela nové cesty, které by vás nikdy nenapadly. "Plnit to, co bylo připraveno", může znít trochu omezeně, ale to jen proto, že si nedokážeme představit, co všechno Bůh připravil. Možná chce, abyste dělali to, co si přejete především vy, a abyste to dělali pro Boha. Nepodceňujme Boha. Život není skvělý jen pro druhé, ne, každý může žít s Bohem, ve vzestupech i pádech, ale vždy v Boží blízkosti.
Jako základ toho, co jsem právě řekl, však musím zmínit důležitou odpovědnost za náš život, a to nejen proto, že je to jeden z mých oblíbených veršů (Jan 1,12; Nový zákon):
Tím "ním" zde myslíme Ježíše Krista a přijmout ho do svého života je naší povinností. To je startovní výstřel pro život s Bohem. Žádný duchovní to za nás nemůže udělat. Vztah s Bohem je osobní a nelze jej vést prostřednictvím církevních představitelů.
Další z toho vyplývající odpovědnost je popsána v 1 Petr 5, 6.7:
Svěřit mu své starosti? Ano, naší povinností je vést s Bohem dialog, přinášet mu své starosti, očekávat od něj vedení a pomoc. To samozřejmě neznamená nedělat nic, ale je to základ našich rozhodnutí a jednání.
Kromě toho je naše duchovní výživa naší odpovědností. "Duchovní výživa" zní poněkud zvláštně, ale odkud bereme svůj duchovní vklad? Odkud se učíme o Bohu? Bohoslužba v kostele je jistě dobrá věc, ale pokud je to jediné místo výživy, pak za ni přenášíme odpovědnost na příslušné kazatele v neděli.
Jak je to správné? Zde je příklad ze Skutků 17,11 (Nový zákon):
Zkoušeli, čemu apoštol Pavel učí. Byli velmi otevření, ale ne důvěřiví.
Je samozřejmě snazší jednoduše přijmout to, co vám říkají druzí, ale to není správné.
Zodpovědnost za druhé
Nyní už nežijeme sami. Máme rodinu, přátele, známé, kolegy, sousedy a nějakým způsobem jsme zodpovědní i za ně.
V Bibli o tom najdeme různé příklady, např. v listu Galaťanům 6,1.2 (Nový zákon):
Zejména první věta zní velmi zbožně, ale důraz v první větě je kladen na "vzájemnou pomoc", ne na zamlčování všeho pod pseudozbožným pláštíkem. A pokud jsou k uvedení věcí na pravou míru nutná jasná slova, pak k tomu patří.
Často však máme sklon k sebeobviňování nebo přístupu "je mi to jedno". A právě tady nás Duch Boží učí projevovat zájem o druhé a také shovívavost, tedy zájem a shovívavost k těm, kteří se nechají zlákat k chybám. Milé lidi máme stejně rádi.
Druhá věta prvního verše zní také zbožně ("neupadejte do pokušení"). Bohužel máme často sklon myslet si věci typu "Mně se to nemůže stát!". A i zde nám může Boží Duch dát realističtější hodnocení sebe sama.
Druhý verš obecně ukazuje, jak můžeme a máme převzít zodpovědnost jeden za druhého. Každý máme břemena a většinou si je chceme nechat pro sebe.
Je také nějak obtížné říci druhým, co vás tíží. Pro druhé je často těžké soucítit s tím, co vás tíží. Přísloví 14,10 (NL) to vyjadřuje takto: "Těžké břemeno je to, co nás tíží:
Každé srdce má svou vlastní hořkost a nikdo jiný také nemůže plně sdílet jeho radost.
Radost a smutek jsou často velmi osobní, a zatímco s radostí, kterou nikdo jiný nemůže sdílet, se můžete vyrovnat docela dobře, nesdílený smutek vás může opravdu srazit na kolena.
Proto je společné nesení břemen důležitým úkolem jednotlivých členů sboru, což samozřejmě vyžaduje sdílení.
Někdy toto nošení břemen znamená také námahu: (Lk 5, 17-20; NGÜ).
Bylo známo, že Ježíš uzdravuje, a tak k němu tito muži chtěli ochrnutého muže přivést. Nebylo to tak snadné, protože byl celý plný. Byli tedy zcela bezbolestní, zakryli několik tašek a pustili nemocného střechou. Nám se zdá hraniční takto poškozovat cizí majetek, abychom někomu pomohli. V dnešních domech byste museli přeřezat nějaké latě, odstranit izolaci a možná prokopnout nějaký sádrokarton.
Ale v tomto konkrétním případě tomu tak bylo. Ježíš mu nejen odpustil hříchy, ale později ho také uzdravil, jak se dočtete v následujících verších.
Na závěr bych rád uvedl negativní příklad toho, jak by nošení břemen vypadat nemělo.
Muž jménem Jób zažil špatné věci: všechny jeho děti zahynuly při katastrofě, byl mu ukraden majetek, vážně onemocněl a opustila ho žena.
Pak se ale stane něco pozitivního, protože má přátele: (Job 2, 11-13 ; NL).
Toto chování je veliké. Kdo by věnoval tolik času utrpení svého přítele? Dokážeme to a děláme to?
Ale pak se z "dobře vykonaného" stane "dobře míněný a špatně vykonaný".
Job si začíná stěžovat na své neštěstí. Nechápe, proč se mu muselo stát tolik zlých věcí, a mluví o tom nahlas.
Jeho přátelé jsou bohužel toho názoru, že neštěstí vždy znamená také vinu, a bohužel to také říkají, např. v 8. kapitole (NL):
Názor, že neštěstí je zasloužený Boží trest, se v minulosti čas od času objevoval, a zřejmě proto je v Bibli kniha Jób, protože na jejím konci se ukazuje, že je to nesmysl.
Samozřejmě existují neštěstí, která si člověk zavinil sám, a setkal jsem se i s lidmi, u kterých jsem si myslel, že když to udělal, tak šel do svého neštěstí a šel do svého neštěstí. A samozřejmě jsem si také způsobil utrpení vlastní hloupostí - jako asi každý jiný člověk.
Důležité ale je, že trpícímu nepomůže ani "vidím", ani "mohl jsem ti to říct". Kromě otázky, proč to neřekli dřív, mohou takové diagnózy bohužel vést i k takovým hloupostem jako u Jobových přátel.
Ochota věnovat čas naslouchání a nabídnout pomoc je správnou cestou, jak nést břemeno. A rady je někdy třeba dávat, ale je třeba je dávat velmi, velmi opatrně a s pokorou, aby se nezvrhly v rány.
Shrnutí
Docházím k závěru.
Osobní odpovědnost zahrnuje nejprve převzetí odpovědnosti za vlastní vinu.
Zde se můžeme od Adama a Evy poučit, jak by to nemělo být.
Falešné "bederní roušky" tedy jsou:
- Skrývání
- ženy nebo Boha
- viny na někoho jiného
- Svádění vlastní viny na svádění druhých.
obviňování
Přenášení
Také my musíme převzít odpovědnost za svůj život.
-
Přijmout
- povinnosti, jako je péče o příbuzné.
- skrze Ježíše Krista
- o vlastní duchovní výživu, např. četbou Bible
Objevovat život s Bohem pro sebe
Starat se
Musíme také převzít odpovědnost za druhé.
-
Nést
- břemena za druhé a nechat se nést druhými.
- času druhým a nelehké diagnostikování neštěstí druhých.
Věnování
AMEN
Požehnání
2 Korintským 13, 13