Úvod
Tak se stalo, že mám letos první kázání v novém roce, ale tentokrát nechci mluvit o dobrých úmyslech obecně, jako jsem to udělal minule. Místo toho bych se s vámi rád zamyslel nad tématem "učednictví", které není špatné, když se díváme do nadcházejícího roku. Snad takové zamyšlení povede ke správným předsevzetím.
Rád bych četl z Lukáše 9, 57-62 (NGÜ).
Věřím, že většina lidí tento text zná, ale zároveň se domnívám, že s jeho pochopením jsou různé problémy.
Máme zde tři setkání, na která bych se s vámi nyní rád podíval.
Syn člověka nemá místo
Co si myslíme, když slyšíme tento výrok tohoto muže?
"Půjdu za tebou, kamkoli půjdeš."
To znamená: "Budu Ježíše bezpodmínečně následovat."
Co si pomyslíme, když někdo něco takového řekne dnes?
Možná také na to, že tento člověk pak také říká, že se vidí být Ježíšem povolán do naší církve a chce se zde angažovat.
Říkáme si pak "Hurá, 6 správných lidí pro náš sbor", nebo jsme spíše skeptičtí a tajně si říkáme "uvidíme, co z toho bude"?
Musím se přiznat, že jsem spíše skeptik. Nejen proto, že jsem v životě slyšel spoustu velkých slov, která nakonec nevedla k výsledkům, ale také proto, že jsem sám tu a tam vyprodukoval horký vzduch.
Nakonec bude správná střední cesta mezi nadšením a skepticismem.
Objektivně řečeno, Ježíš o tomto člověku neříká ani nic pozitivního, ani nic negativního. Určitě to není standardní odpověď, ale Ježíš měl a stále má schopnost prohlédnout lidi. Vidí pohnutky, které lidi vedou, a to, co je zaměstnává.
A nechce, aby lidé říkali lehkovážně: "Hurá, následuji Ježíše", když to nemyslí vážně.
Ježíš to takto vyjadřuje v Lukášovi 14,27-30 (Nový zákon):
' Tak to je: když všem známým řekneš: 'Teď budu také následovat Ježíše' a po několika týdnech to zahodíš, děláš ze sebe všude hlupáka a Ježíš nás chce před tím také ochránit.
Pro Ježíše je nejdůležitější být opravdovým následovníkem. Když ještě chodil po zemi, měl spoustu následovníků v tom smyslu, že s ním občas putovala spousta lidí.
Byly chvíle, kdy Ježíš říkal věci, které jeho "následovníci" nechtěli slyšet. Jedna taková situace je popsána v 16. kapitole Janova evangelia a končí verši 65+66:
Ježíš to přijímá. Autenticita je pro něj důležitější než počet.
Následování Ježíše má své důsledky, tehdy stejně jako dnes, a pro tohoto muže zde bylo zřejmě důležité, že Ježíš musel putovat po zemi. Každý má svůj domov, kromě Ježíše.
Ale k tomu se chci vrátit později.
Prozatím přejděme k dalšímu setkání:
Mrtví a jejich mrtví
Musel jsem o tom hodně přemýšlet.
Copak nesmí jít na pohřeb svého otce?
Asi nejsem jediný, kdo měl s tímto textem problémy, protože jsem slyšel různá vysvětlení.
Jedno vysvětlení znělo, že otec ještě nezemřel, ale že muž chtěl zůstat doma, dokud jeho otec nezemře.
Další vysvětlení, které jsem slyšel, bylo, že o pohřeb se může postarat i nevěřící a že věřící by se měl soustředit především na důležité věci, jako je hlásání Božího království.
A obě možná vysvětlení vedou k tomu, že oslovený by se neměl starat o pohřeb, ale odejít hlásat Boží království.
Domnívám se, že vysvětlení je mnohem jednodušší.
Ježíš neříká, že by neměl jít na pohřeb.
Oslovený se ptá: "Nech mě jít" a Ježíš říká: "Jdi".
Nedávno jsem byl na pohřbu souseda a na následné smuteční hostině jsme s tchyní seděli u stolu s přáteli tohoto souseda. Povídali jsme si o tom a onom a také jsme se trochu dotkli tématu smrti a smyslu života. Může se přece stát, že se na smuteční hostině mluví o smrti, nebo ne?
Moje tchyně se snažila v rozhovoru poukázat na Ježíše. Byla jsem podrážděná, protože jsem myslím nikdy předtím na smuteční večeři nemluvila o evangeliu.
Chvíli jsem pak o této situaci přemýšlel, a když jsem si přečetl tyto dva verše, vzpomněl jsem si na tuto smuteční hostinu. Myslím, že jsem se choval spíše jako jeden z mrtvých, který uložil jiného mrtvého do země.
"Ty však jdi a hlásej poselství o Božím království", to by bylo mé poslání. Samozřejmě, vždycky je třeba se podívat, jak to zapadá do konkrétní situace a s kým sedíte u stolu, ale základní pravidlo zní: "Ale vy jděte a hlásejte poselství Božího království".
Nemyslím si, že by se tehdejší pohřby zásadně lišily od těch dnešních.
Jistě, nebyl tu ten přepychový pohřební koláč s drobenkou, ale byl a je tu smutek, zmatení, bolest z rozloučení, bezmoc, bezradnost, možná také úleva, když smrt přišla po dlouhé nemoci, a určitě tu byla a je vždy otázka, co přijde po smrti.
Učednictví neznamená nutně být na určitém místě, kde byl pozemský Ježíš, ale spíše: "Ale vy jděte a hlásejte poselství o Božím království".
Pak by měl muž jít a postarat se o pohřeb svého otce, ale pokud možno ukázat na Ježíše.
Učednictvím se nemůžeme vyhnout svým pozemským povinnostem, ale tam, kde je musíme plnit, můžeme ukázat na Ježíše Krista.
Pojďme ke třetí osobě:
Ohlížíme se zpět?
Rád bych vám o tom vyprávěl zábavnou historku.
Jednou jsem byl na nějaké křesťanské akci, na křesťanské svatbě nebo na školení, už si nevzpomínám.
Na zpáteční cestě mě svezla jedna dívka a řekla mi, že chodila do anglické biblické školy.
Měla tam přednést úvodní řeč, kde mluvila o svém povolání, a vybrala si právě tento text.
A když ho četla, udělala na jednom místě chybu:
Ježíš odpověděl: "Nikdo, kdo přiloží ruku k pluhu (místo k pluhu) a ohlédne se, není způsobilý ke službě v Božím království.
Pluh znamená v češtině "pluh" (vyslovuje se "plau"), ale píše se "ploug" a ona to při čtení vyslovila jako "plag", což znamená zástrčku, např. elektrickou zástrčku.
Říkala, že místnost řvala smíchy a ona nevěděla proč.
"Každý, kdo položí ruku na zástrčku a ohlédne se, se nehodí do Božího království." A tak se stalo.
Nyní však přistupme k tomuto textu vážně.
Na první pohled tento text zní, jako by Ježíš chtěl, aby muž uprostřed noci opustil svou rodinu, aniž by cokoli řekl.
Ale to není to, co zde Ježíš říká.
Obraz, který zde používá, je, myslím, každému jasný: když vedeš pluh a pak se ohlédneš, nedokážeš se udržet na trati a pluhuješ někde jinde.
Vzpomínám si, když jsem jezdil na mopedu: Na mopedu jsem neměl zpětné zrcátko, a když jsem se ohlédl doleva, bylo pro mě velmi obtížné jet rovně. Obvykle jsem se stáhl mírně doleva.
Zdá se, že v Božím království je důležité držet se v jízdním pruhu.
Na jedné straně je to v podstatě pravda: žijete v pruhu, jehož koncem je vaše konečné spojení s Ježíšem Kristem, takže žijete s pohledem upřeným na Ježíše. Na cestě se mohou vyskytovat kopce, kameny nebo jiné překážky, ale pokud budete mít oči upřené na Ježíše, můžete jít dál.
Udržet se na cestě se samozřejmě týká i konkrétní služby, kterou jste přijali.
Muž chtěl jít dál s Ježíšem a nechat za sebou svou rodinu. Nevíme, zda chtěl za sebou nechat ženu a dítě nebo rodiče, a nechci soudit, zda chtěl nějak utéct od svých povinností. Myslím si, že teď opravdu chtěl chodit s Ježíšem, učit se od něj jako od svého učitele a vnímal to jako další etapu svého života.
Dalo by se to přirovnat například k dnešku, kdy chce někdo na rok opustit rodinu a jít do biblické školy. Pokud je zajištěno materiální zabezpečení příbuzných a oni s tím souhlasí, není na tom nic špatného.
Proč mu to Ježíš říká?
Chce se s ním rozloučit, ale je toto rozloučení skutečně rozloučením s domovem, nebo se bude vždy ohlížet se smutkem, že odešel?
Když odcházíte, musíte odejít a život, který následuje, se nesmí vyznačovat bolestí ze stesku, protože pak se ohlížíte zpět a nemůžete zůstat na správné cestě ve své službě.
I když je loučení možná časově omezené, musí to být loučení.
Paralelní pasáž k tomuto tématu najdeme v 1. knize Královské 19
Eliáš jmenuje učedníka Elíšu a ten je také ochoten, ale chce se nejprve rozloučit s rodiči.
Eliáš proti tomu nic nemá.
Zajímavé je, co zde Elíša dělá.
Měl na starosti spřežení dobytka a toto spřežení poráží a opéká na dřevě postroje. Oslavuje své rozloučení se svými kolegy a jeho otec tam byl pravděpodobně také, protože také oral. Možná také poslal někoho jiného, aby přivedl jeho matku. To se neuvádí, ale je to možné.
Několik věcí se tu vyjasňuje. Na jedné straně rozlučkový večírek, dokonce i okázalá oslava, chcete-li, není špatná, když přijmete službu v Božím království, která vás odvádí z domova.
Na druhou stranu Elíša skutečně nechal svůj starý život za sebou. Zničil své pracovní materiály, a tím symbolicky rozpustil své staré pracoviště. Skutečně se tedy rozloučil se svým starým životem.
A pak se vydal za Eliášem a sloužil mu.
Podobnosti mezi třemi osobami v našem textu
První a třetí člověk tedy chtěli následovat Ježíše z vlastní vůle a oba jsou Ježíšem upozorněni na určité důsledky jeho následování.
Druhý je Ježíšem požádán, aby ho následoval, ale žádá, aby se mohl nejprve postarat o pohřeb svého otce. Na tento pohřeb je Ježíšem - podle mého názoru - poslán: "Jdi a hlásej poselství o Božím království!" Ježíš se tedy vydává za ním.
Jak si ti tři představovali "učednictví"?
Myslím, že o něm měli poněkud omezenou představu.
Chtěli být s Ježíšem, což je obecně pravda, ale také chtěli ignorovat každodennost nebo ji rychle odškrtnout jako něco otravného.
Chtít být s Ježíšem Kristem je obecně správné a my všichni dnes můžeme být s Ježíšem neustále, zatímco tehdy nám to pozemský Ježíš samozřejmě ještě neumožnil.
Dnes nám však také hrozí, že budeme oddělovat učednictví od každodenního života.
Učednictví se odehrává v církvi, zejména v církevních službách, a každodenní život je třeba nějak přežít ...., ale tak by to být nemělo.
Ježíš nás nejprve posílá do každodenního života. Zde se odehrává naše první práce.
Ale učednictví samozřejmě může a bude přesahovat každodenní život.
Ježíš už povolal mnoho lidí do zvláštních služeb a takové služby jsou nejen náročné, ale přinášejí i odměnu.
Může však znamenat, že už nemáte skutečný domov zde na zemi, a může také znamenat rozloučení s blízkými. Ježíš nám zde v textu ukazuje, že je třeba si takové důsledky určitých služeb dobře rozmyslet.
Ježíš však dává i pro takové případy nádherná zaslíbení (Mk 10,29.30; Nový zákon):
Přes všechny důsledky, které si samozřejmě musíme předem uvědomit, nesmíme nikdy zapomenout na jeho úžasné sliby.
Nikdy nás však příliš nezatěžuje, a pokud některé věci nemůžeme udělat, stále můžeme být s ním tam, kde jsme, a spolupracovat na jeho království.
AMEN