Hope

Úvod

Naděje má v podstatě dva aspekty:

• V co doufám?
• Na čem je založena moje naděje?

Stručně řečeno, cíl a důvod.

Před několika dny, když jsem uklízel garáž, jsem si to myslím poprvé po 20 letech uvědomil. V hloubi police jsem našel tři zámky na kola.

Doufám, že se mi někdy v budoucnu podaří zamknout kolo všemi třemi, ale mé naděje jsou opodstatněné jen u jednoho zámku, protože jen k jednomu mám ještě klíče. Ve sklepě mám ještě krabici s klíči, ale není velká šance, že by se tam našly nějaké, které by pasovaly.

Téma "naděje" se také stále častěji objevovalo v období koruny jako obvinění církví, že v té době nebyly schopny nabídnout naději.

Na druhou stranu jsem z velkých církví v různých kázáních a článcích na internetu slyšel hlasy, že šíření naděje je jedním z nejdůležitějších úkolů církví.

Velmi často taková prohlášení neupřesňují, v čem naděje spočívá, cíl a důvod zůstávají vágní. Nevím, jak to vnímáte vy, ale mně to trochu vadí.

Filosof Friedrich Nietzsche ve své knize Menschliches, Allzumenschliches řekl v souvislosti s Pandořinou skříňkou o naději něco velmi nepěkného:

Zeus chtěl, aby člověk, jakkoli sužovaný jinými zly, nezahodil život, ale aby se dál trápil znovu.

dává člověku naději: ve skutečnosti je to nejhorší ze všech zel, protože prodlužuje lidské trápení

Naděje jako klam, jako mučivé prodlužování toho, co se nestává lepším?

Já to tak nevidím, ale rád bych se nad tím dnes s vámi zamyslel a začal velmi banálním biblickým veršem na téma "naděje" (Kaz 9,4 NL):

Dokud je člověk naživu, je naděje; když je mrtvý, už není. Zdá se to banální, ale je to jaksi také základní zákon: dokud je život, je naděje.

Uvědomil jsem si to, když naše hrušeň na zahradě, která se zdála být stoletá, před třemi lety uschla, jen tak, ze dne na den, zdálo se. Možná její čas vypršel, možná jsme ji měli to suché léto zalévat, ale nikdy předtím jsme to nepotřebovali.

Když byl strom mrtvý, rozhodně nebyla žádná naděje.

Tento princip je, myslím, docela dobře pochopitelný. V životě však zůstávají otázky, k čemu je naděje a na čem je založena?

Naděje ve Starém zákoně

V Bibli ve Starém zákoně se objevují různé pohledy, které vedou k různým pohledům na naději.

Předchozí verš byl z knihy Kazatel a tato kniha z velké části zaujímá perspektivu "pod sluncem", to znamená, že autor se dívá pouze na to, co existuje zde na zemi.

To pak vede k následující perspektivě (Kaz 9,7-10; NL):

Kazatel zde vidí naději pouze v pozemských radostech, které mohou být nejen materiální, ale také například intelektuální.

Ve skutečnosti se jedná o velmi moderní text, jak ukazuje i rozsáhlé konstatování "Vždyť Bůh má již dávno zalíbení ve vašem počínání". Dokud si zde na zemi žiji tak, jak chci, tak mi Bůh přece nemůže dát nic na oplátku, nebo snad ano? Moderní člověk již dávno přestal akceptovat Boží zpochybňování vlastních myšlenek a činů.

Proto je stále velmi oblíbená píseň "udělal jsem si to po svém".

Ale tento pozemský pohled jaksi nestačí.

Král David byl člověk ze Starého zákona, který toho s Bohem hodně zažil. Jeho modlitby byly často vyslyšeny, i když ve svém životě udělal také mnoho chyb, které jsou v Bibli také zcela otevřeně popsány.

David to říká na konci svého života (1 Paralipomenon 29,14.15; NL):

Dny na zemi nemají nic trvalého, jsou jako stín, který může zmizet z jednoho okamžiku na druhý.

Doufáte tedy jen v pozemské štěstí, protože se zdá, že už žádné není?

Tato myšlenka prochází i Knihou Jóbovou, tou se špatnými zprávami. Jednám správně, konám dobro, a to mi dává naději, že se mi bude dařit i na zemi. To si myslel Job na začátku a tři jeho přátelé si to mysleli až do konce. Jób si však na konci uvědomil, že ve skutečnosti jde o poznání Boha.

Ke konci hovoří s Bohem a dochází k následujícímu pozoruhodnému poznání (Job 42,5; NL)

Ačkoli většina starozákonních postav měla před očima hlavně pozemské věci, nebeské znovu a znovu prosvítají.

Například v Žalmech je mnoho veršů, které vyjadřují naději v Boha:

Žalm 25,21; NL

Jde o naději na pomoc, aby člověk mohl žít dobře a spravedlivě. Myslím, že to je dobré.

Bože, pomoz mi například v tom, abych byl laskavý a přátelský ke svému bližnímu. To je velmi smysluplná modlitba.

Žalm 31,25; NL

To je naděje na Boží pomoc v boji. Tehdy to často byla válka, ale dnes to může být i boj proti vnitřnímu bastardovi, např. proti přílišné pohodlnosti.

Ještě dva verše:

Žalm 33,22; NL

Žalm 39,8; NL

Bůh jako jediná naděje? Zde jistě mnozí zaváhají nebo si budou protiřečit.

Mnoho lidí nemá s Bohem nic společného. Někteří lidé, kteří věří, že Bůh je alespoň nějak pravdivý, žijí svůj život a možná jednou zapálí svíčku v katolickém kostele, aby snad dostali od Boha nějaký impuls navíc.

To by bylo křesťanství jako folklór, který možná tu a tam trochu funguje, ale funguje i bez něj.

Bůh jako jediná naděje?

V Příslovích 11,7 NL je další banální výrok o naději:

Bezbožníka bych neviděl v etickém smyslu, ale jako člověka, který je bez Boha a který o Bohu nechce nic vědět. Pokud se naděje vztahuje pouze k pozemskému, pak naděje končí, když člověk zemře.

Naděje dnes

Většina nadějí, které nás dnes osobně zaměstnávají, je pravděpodobně také spíše pozemské povahy. Doufáme, že zůstaneme zdraví, že si najdeme a udržíme práci, doufáme, že z našich dětí něco bude, doufáme, že nám nebude těžko ve stáří, a tak dále.

Myslím, že čím obtížnější je situace, v níž se nacházíme, tím kratší je perspektiva naděje.

Jsme-li v nouzi, doufáme v nějaké východisko; jsem-li nemocný, doufám, že se uzdravím; žijeme-li ve válečné zóně, doufáme, že se nám a našim blízkým nic nestane a že nebudeme muset utéct.

Naděje často pramení z toho, že nemáme jinou možnost. Říká se tomu optimismus cílevědomosti, ale není to tak špatně. Dokud je člověk naživu, existuje naděje, jak jsme již viděli v biblickém verši na začátku. A optimisté si často poradí lépe než pesimisté, protože i když mají možná příliš pozitivní pohled na situaci, spíše vidí příležitosti než pesimisté, pro které už všechno nemá smysl.

Ale i když krize pokračuje, je třeba se v určitém okamžiku podívat za hranice krizového režimu.

Právě jsme slyšeli výroky, v nichž byl Bůh označován za jedinou naději.

Před více než dvaceti lety jsem se účastnil transportů pomoci do bývalé Jugoslávie a jednou jsem se zúčastnil chorvatské bohoslužby v Osijecku. Město bylo v té době obklíčeno srbskými četníky a do města vedla jediná bezpečná cesta. Ve shromáždění bylo mnoho uprchlíků, kteří utekli ze svých domovů. Farář kázal o Martě a Marii (Lk 10,39-41). Marta dělala spoustu práce a starala se o hosty a její sestra Marie seděla u Ježíšových nohou a jen ho poslouchala. Marta si Ježíšovi stěžovala, že Marie nic nedělá, ale Ježíš řekl, že Marie si uvědomuje, co je důležité, a neztratí to, co slyšela.

Na pozadí toho, že mnoho lidí přítomných v té době hodně ztratilo, na mě toto kázání velmi zapůsobilo, a proto jsem na něj nezapomněl.

Všechno se dá ztratit, ale ne Bůh.

Bůh jako jediná naděje? Už jen vědomí, že Bůh existuje, může některým lidem pomoci k jisté pokoře, ale když se podíváme na dvě otázky, v co doufáme a na čem je tato naděje založena, musí se stát trochu konkrétnější.

Bible říká, že Bůh poslal na zem Ježíše Krista, a o tomto Ježíši se píše v Mt 12,18-21; NL:

V Ježíši se vše stává o něco konkrétnějším. Příklady správného jednání najdeme například v horském kázání.

Nacházíme příklady, jak konkrétněji mluvit s Bohem, modlit se, vkládat v něj naději, získat pomoc. Modlitba Páně je předlohou pro takovou modlitbu.

Nacházíme zaslíbení, že Bůh modlitby slyší a že pomáhá. To je základ této naděje. A Boží pomoc přesahuje naše představy. Krásný obraz toho je z knihy Ezechiel 37, kde prorok vidí ve vidění obraz kostlivců a v tomto vidění se z kostlivců opět stávají živí lidé. Bůh může dělat nemožné věci, například dělat lidi novými a oživovat církve.

Nacházíme zde také zaslíbení, že Bůh skrze Ježíše odpustí i naše viny před Bohem, pokud je přijmeme. A nacházíme také pomoc, jak změnit sami sebe, aby "udělal jsem to po svém" nemuselo být nutně na úkor druhých.

V to můžeme doufat.

Naděje na zítřek

Ale to není všechno. Dosud uvedené body se stále týkají především pozemského.

Důležité je také nepovažovat bytí křesťanem zde na zemi jen za folklór, ale žít společně s Ježíšem Kristem a nechat se proměnit, jak jsme slyšeli dříve. Bible často označuje výchozí bod tohoto procesu proměny jako znovuzrození (1Pt 1,3.NL):

A pokračuje, je tu naděje na zítřek je a tu bych chtěl konkrétně jmenovat. Je to vzkříšení. Po naší smrti budeme s Ježíšem Kristem.

Tato skutečnost vzkříšení je pro to velmi důležitá (1 Kor 15,3b-7; NL):

Naše naděje nemusí zemřít s naší smrtí. Ježíš Kristus, má pro ty, kteří chtějí, připraveno více.

O několik veršů dále je to formulováno ještě ostřeji (1 Kor 15,16-19; NL):

Při všech krizích, které každý člověk prožívá tady i tam, je už opravdu skvělé žít s Ježíšem Kristem na zemi, ale jen tento pozemský pohled je příliš málo. On má pro nás připraveno mnohem víc.

Jako poslední větu na téma "naděje" bych rád citoval biblický verš Židům 11,1; NEÜ:

Shrnutí

Shrnuji.

• Přemýšleli jsme o naději:
• V co doufám?
• Na čem je založena moje naděje?
• V zásadě platí, že dokud je člověk naživu, existuje naděje. Všechny pozemské naděje však končí se smrtí.
• Ve Starém zákoně byla naděje především jen v pozemské a pro pozemské, ale Bůh jako naděje se už hledal a věčné už na některých místech prosvítalo.
• Dnes je cíl naší naděje často závislý na krizi, v níž se nacházíme, ale Bůh poslal Ježíše Krista jako naději pro pohled za hranice: Jako vzor pro jednání, pro modlitbu, pro sliby, které Bůh dává v Bibli, a jako cestu k odpuštění a změně.
• Pak je tu věčná naděje na vzkříšení, na setkání s Bohem.