Úvod
V poslední době se trochu zabývám tématem "deprese". Ne proto, že bych jí byl sám postižen nebo že by jí byl postižen někdo z mého nejbližšího okolí, alespoň o tom nic nevím, ale několikrát jsem na toto téma narazil v médiích, protože někteří kabaretiéři nebo komici jsou tím postiženi a zveřejnili to v televizi.
To mi přišlo pozoruhodné. Nemám o tomto tématu žádné hlubší znalosti, vím jen to, co jsem o něm slyšel a četl v médiích. A téma "deprese" nemá být aktuálním tématem dneška.
Dva kabaretiéři, kteří mi připadají docela vtipní, velmi otevřeně mluvili o svých depresích. Možná je znáte: Torsten Sträter a Kurt Krömer.
Překvapilo mě to, ale na obou mě zaujala jedna věc. Oba zdůrazňovali, že je důležité si přiznat, že potřebujete pomoc, a pak ji skutečně získat, a tento bod mě držel při životě.
Samozřejmě, že to u takového tématu není snadné, protože se nemůžete vždy spolehnout na pochopení okolí.
Pokud jste si například zlomili nohu, je každému jasné, že nemůžete pracovat. Pokud máte depresi, často se nesetkáte s takovým pochopením. Tu a tam se objeví výroky typu: "Nedělej takový povyk".
Deprese může mít i organické příčiny a pak je třeba ji léčit léky. Mnoha depresivním lidem však pomáhají také lékaři, v mnoha případech pomáhá např. terapie rozhovorem.
Proč je to stále tak tabuizované téma?
Proč mají lidé často zábrany vyhledat pomoc v případě takového onemocnění? Obecně je to s duševními nemocemi stále obtížné.
Snad kromě případu vyhoření: pak jste hrdina, který to trochu přehnal. Manažer bez vyhoření neodvedl svou práci pořádně ;-) Teď samozřejmě přeháním.
Myslím, že my lidé nechceme být slabí a obvykle chceme mít svůj život pod kontrolou a chceme, aby tomu věřilo i naše okolí.
Zlomenou nohu můžete mít také, ale to každý vidí a obvykle je také jasný časový plán, kdy bude zase v pořádku.
U deprese nebo podobné nemoci to nevidíte. Měli byste to zvládnout sami, proč děláte takový povyk! Pomoc potřebují spíš lidé, kteří jsou na tom opravdu špatně, tam je to vidět!
To je omyl a tady už jsme u evangelia.
Pro koho je evangelium určeno?
Nemocní
Dovolte mi přečíst Matouše 9,10-13.
Slovo "spodina" není přeloženo doslovně, ve skutečnosti se tam píše o "celnících" a "hříšnících", ale farizeové tím mysleli právě tuto spodinu.
Stručné vysvětlení: výběrčí daní nebo celníci, jak se jim říká v jiných překladech, velmi často vybírali více, než jim náleželo, což je činilo velmi neoblíbenými, a proto byla tato skupina lidí často vnímána také jako symbol špatného člověka.
Matouš byl takový celník a pozval Ježíše, učedníky a své staré přátele a kolegy na večeři. A farizeům se to nelíbilo.
Jsme již polarizováni naší křesťanskou socializací, takže je zcela zřejmé, že farizeové zde uvažují a mluví zcela špatně.
Přenesme však situaci do dnešní doby. Nemáme zjevně zkorumpované úředníky jako skupinu obyvatel, ale co když například přijde neonacista a rozhodne se pro Ježíše a pak udělá oslavu a pozve lidi z komunity a z okruhu svých starých přátel, aby se také dostali do kontaktu s Ježíšem?
Co by tomu řekli sousedé? Co by se stalo na sociálních sítích?
Uvědomujete si, že i taková situace může být komplikovaná.
Ježíš Kristus však říká:
Lékař je samozřejmě symbolem Ježíše Krista a nemocní jsou obrazem hříšníků.
A Ježíš může pomoci pouze hříšníkům. Ti, kteří si myslí, že jsou dost dobří, jsou mimo. Těm není pomoci.
A Ježíš ji vztahuje nejen na Boha a člověka, ale také na lidi mezi sebou:
A to také znamená být milosrdný ke zlým. Celníci nebyli ubohé bezmocné oběti, ale pachatelé.
Samozřejmě se nejedná o to, že by se špatné skutky měly nechat bez povšimnutí, protože i Ježíš vždy jasně říkal, které skutky jsou špatné a které správné.
Chce však dát pachateli šanci k pokání, nemocný by měl mít možnost získat pomoc lékaře. Život lze dát do pořádku se všemi důsledky, což v některých případech znamená i převzetí právní odpovědnosti za své činy a odškodnění obětí.
Podívejme se však na sebe. Nejspíš tu nejsou žádní zkorumpovaní úředníci a nejspíš ani žádní neonacisté, ale stejně jsme hříšníci. To je nakonec to, co nás tu všechny spojuje. Všichni jsme si někdy uvědomili, že potřebujeme odpuštění, že se bez Ježíše neobejdeme.
A to nás přivádí zpět k pomoci. Jsme si stále vědomi toho, že potřebujeme pomoc od Boha a také od ostatních lidí?
Nebo zůstat v obraze Ježíšova srovnání: Jsme si vědomi toho, že každý den znovu a znovu potřebujeme Ježíše Krista jako svého lékaře? A že jsme závislí na milosrdenství druhých lidí?
V křesťanském rámci se samozřejmě všichni shodneme, protože objektivně vzato je to z Bible správně.
Ale uvědomujeme si to v každodenním životě?
Vzpomněl jsem si na to, jak jsem se naposledy svěřil nevěřícímu: "Bez Ježíše to nezvládám."
To už je dávno. Občas vedu rozhovory o své víře, ale je pro mě těžké říct to explicitně, protože nevím, jestli to člověk, se kterým mluvím, pochopí.
Nebo jděme ještě o stupeň níž: Bez milosrdenství druhých lidí bych to nezvládl.
A to nás přivádí ke zbožnému termínu, který už není v běžném jazyce příliš běžný.
Pokora vůči Bohu
Výraz "pokora" pochází ze starohornoněmeckého diomuoti ("ochotný sloužit", tedy vlastně "postoj služebníka"). Složky tohoto slova lze dále rozdělit na dvě slova "sloužit" (dionōn) a "odvaha" (muot) (Wikipedia).
Tato definice se však nezdá být úplná.
V Bibli se již jedná o objasnění vztahu mezi Bohem a člověkem a být pokorný před Bohem je v Bibli něco pozitivního, např. Žalm 25,9; o Bohu se říká NGÜ:
Už tady vidíte, že nejde jen o to, abychom my, lidé, byli tady dole a Bůh tam nahoře, ale že jde o vztah, o to, abychom byli spolu a potřebovali Jeho vedení a pomoc.
Věřím, že tato pokora je to, co dělá křesťanský život křesťanem.
Člověk si uvědomuje, že bez Ježíše to není možné. Potřebujete ho, potřebujete jeho pomoc ve všech věcech.
Pokorný je něco jiného než například submisivní nebo ponížený, jako je pes bitý bičem.
Dobře to vidíte na příkladu Mojžíše. Říká se o něm v 5. Mojžíšově 12,3:
Mojžíš rozhodně nebyl submisivní. Mluvil s faraonem beze strachu, odvážně vedl izraelský lid a měl také nejvyšší soudní pravomoc, což submisivně asi není možné.
Vždy si však uvědomoval, že Bůh je nad ním, že ho potřebuje a že bez něj to nepůjde. Samozřejmě, že ve svém životě dělal i chyby, to je jasné. To se nám čas od času stane také.
Protože i když se nám v současné době může dařit, měli bychom si být vědomi toho, že jsme v Božích rukou, a kdyby tomu tak nebylo, měli bychom problém.
Pokora vůči ostatním
Pokorný život je užitečný i mezi námi. Rád bych se podíval na list Galatským 6,1-4:
"Pomáhat vrátit se na správnou cestu" je vlastně překlad, který se mi líbil nejvíc. Jiné překlady zde píší "láskyplně uvést na správnou cestu".
Takové situace samozřejmě nejsou nikdy jednoduché. Nikdo nemá rád, když mu někdo řekne, že udělal něco špatně.
V dnešní době lze o pojmech "špatný" a "správný" uvažovat pouze v kontextu "protože", zdůvodnění, což si také myslím, že je správné, protože jinak hrozí nebezpečí, že budeme něco nějak posuzovat, protože to tak bylo vždycky.
Vraťme se však k rozdílu mezi "nalezením zpět" a "napravením". Domnívám se, že "nalezení cesty zpět" je účinnější než "uvedení do pořádku". Samozřejmě, že pomoc je užitečná pro obojí, ale alespoň pro mě obecně platí, že se lépe učím, když na řešení přijdu sám. Když mi někdo dá hotové řešení, je to pryč rychleji, než když se k realizaci prokoušu sám.
Možná je to také otázka typu.
V každém případě jde o to, abychom si navzájem pomohli, což samozřejmě zahrnuje i přiznání, že potřebujeme pomoc.
To najdeme i ve druhém verši:
Další překlady píšeme zde: V těchto překladech se píše: Pomáhejte si navzájem nést břemena.
Víme o potížích a problémech druhých? Sdílíme své potíže a problémy?
Nebo jsme tak arogantní, že si myslíme, že máme všechny své potíže a problémy pod kontrolou?
Z tohoto textu se také dozvídáme, že každý je důležitý, ale nikdo není důležitější a každé srovnávání je hloupé.
A to už je důležité. V našem vlastním životě i v našem sboru si stále znovu uvědomujme, že bez Ježíše Krista nic nefunguje a že potřebujeme jeden druhého, abychom si navzájem pomáhali ve svých těžkostech a problémech.
Souhrn
Shrnuji.
- Na příkladu otevřenosti známých umělců vůči jejich depresím jsem si znovu uvědomil, že člověk by si měl přiznat, že potřebuje pomoc, a také ji vyhledat.
- Ježíš přišel pro hříšníky, provinilce, aby ho mohli poznat a činit pokání. Lidé, kteří si myslí, že jsou dost dobří, jsou u něj mimo.
- I my všichni jsme si někdy uvědomili, že potřebujeme odpuštění, že se bez Ježíše neobejdeme a že ho každý den znovu potřebujeme. A to je součástí pokory, která tvoří křesťanský život. Jsme
- také závislí na milosrdenství lidí . Otevření se, abychom si navzájem pomohli najít cestu zpět, a vzájemná pomoc při řešení našich těžkostí a problémů naplňuje zákon, který máme od Krista. To je další část pokory, která tvoří křesťanský život.