Leichlingen, 8. srpna 2004
Disciplína
Dnešní téma se v poslední době často objevuje ve zprávách, zejména v souvislosti se školami:
Disciplína
V německém školství již mnoho věcí nefunguje hladce.
Podle studie Pisa jsou naše školy na světové poměry spíše špatné.
Podnikatelé si stěžují, že mnoho absolventů škol neumí ani přiměřeně dobře psát.
Učitelé si stěžují, že už si se svými žáky nevědí rady.
Nyní se diskutuje o různých možných řešeních.
Mimo jiné se stále hovoří o tzv. "druhotných ctnostech", kterým by měl být opět přikládán větší význam, včetně společenského chování a kázně.
A někteří politici již navrhli, že by tyto druhotné ctnosti měly být opět odstupňovány. Stále se hovoří o známkování "chování".
Podíval jsem se na svá stará vysvědčení ze základní školy a hle, některé mé středoškolské ctnosti byly stále známkovány.
Bylo to "vedení", "domácí píle" a "účast na výuce".
V oblasti "účast ve třídě" se moje známka vždy pohybovala mezi 2 a 4, ale v oblasti "vedení" jsem měl vždy známku "dobrý".
Asi proto jsem mohl po čtyřech letech opustit základní školu,
díky dobrému chování ;-)
"Vedením" jsem myslela obecné chování ve třídě, kázeň a společenské chování. Takže jsem zřejmě nebyl špatný žák.
Částečně to však bylo způsobeno tvrdým režimem, který náš učitel vedl.
Měl jsem ještě zástupce generace, která rozdávala rány do týla a facky do obličeje.
Nicméně většina třídy, včetně mě, měla tohoto učitele ráda, protože uměl být i velmi vtipný a dobře učil. Po mém třetím ročníku odešel do důchodu.
Když se ohlédnu zpět, mám na "tvrdou ruku" poněkud rozporuplný názor.
Pro žáky, kteří si vedli přiměřeně dobře, byla "tvrdá ruka" spíše pozitivní. Byl to určitý tlak, který byl zároveň určitým způsobem motivující. Hodně jsem se naučil a po základní škole jsem byl schopen psát převážně bez chyb.
Pro žáky, kteří byli slabšími žáky nebo měli jiné školní problémy (např. potíže s pravopisem), to bylo někdy velmi obtížné, protože se s nimi často dobře mluvilo. O učiteli se nevyjadřovali tak pozitivně.
Osobně jsem docela rád, že toto období skončilo.
Nejsem zásadně proti tomu, aby děti, které nechtějí poslouchat, dostaly pár pohlavků, ale rozhodně jsem proti tomu, aby to dělali jiní mým dětem.
Je však možné zavést disciplínu bez "těžké ruky"?
Je to možné bez disciplíny?
To si nemyslím, ale jak se naučíme disciplíně?
Co vůbec znamená "disciplína"?
Slovo "disciplína" pochází z latinského slova "discipulus", což znamená "žák". Existuje také slovo "discipula", které znamená "žák".
"Disciplína" se tedy týká mužů i žen.
Pokud jste student, bez disciplíny to nepůjde.
Jaké to je být křesťanem?
Většina přítomných se označuje za Ježíšovy učedníky.
Mimochodem, v angličtině pochází slovo "discipple" z již zmíněného latinského slova "discipulus" nebo "discipula".
Žák není ve skutečnosti nic jiného než žák.
Být žákem je však mnohem komplexnější.
Nešlo jen o to učit se od učitele v určitých předmětech, ale učit se z celého učitelova života.
Vždyť Ježíš žil se svými učedníky asi tři roky, během nichž od něj získávali poznání prostřednictvím jeho slov a učili se žít jeho životem.
V té době to nebylo nic zvláštního. Na různých místech Starého zákona, např. ve 2. knize Královské, se mluví o prorokových žácích, kteří žili do značné míry s prorokem, aby se od něj učili.
Jaké je to pro nás dnes?
Jak chápeme naše křesťanství?
Máme na mysli model školy?
V neděli chodíme za Ježíšem do školy, na bohoslužbu a někdy během týdne na domácí skupinu nebo na jiné akce.
Tam se učíme, co křesťan potřebuje znát.
Každodenní četbu Bible bychom pak mohli považovat za "domácí píli", jakýsi druh domácího úkolu.
Mimochodem, na základní škole jsem měl vždycky jedničku, ale možná to bylo kvůli "tvrdé ruce".
Aplikováno na křesťanství: pokud neuděláte žádnou tichou chvilku, pak se vám den nepovede.
Je toto správné chápání učednictví?
J 8, 31 říká:
"Zůstanete-li v mém slově, jste opravdu mými učedníky."
Takže hromadění znalostí je správná cesta?
V J 13, 34.35 se píše:
"Nové přikázání vám dávám, abyste se milovali navzájem, abyste se, jako jsem já miloval vás, i vy milovali navzájem.
Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým."
Učíte se to podle školních zásad?
Podle vzoru "dnes ráno budeme kázat o "lásce" a zítra to budete umět"?
Samozřejmě to není tak jednoduché, ale můžeme si položit otázku, jaká je zde skutečná situace.
Poznávají hosté, kteří nás navštěvují, často, že se k sobě chováme s láskou?
Dokáže to snad host poznat už při své první návštěvě?
Lišíme se v tomto ohledu od klubů nebo jiných zájmových skupin?
Stále však zůstáváme u otázky, jak se správně stát Ježíšovým učedníkem.
Ve své řeči na rozloučenou v Janově evangeliu o tom Ježíš něco říká:
J 14, 26;
"Ale rádce, Duch svatý, kterého Otec pošle v mém jménu, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl."
Samotné učení a připomínání nestačí, ale je součástí toho, že jsme Ježíšovými učedníky.
J 16, 13-15;
"Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy, neboť nebude mluvit z vlastní moci, ale cokoli uslyší, bude mluvit a oznámí vám, co přijde.
On mě oslaví, neboť z toho, co je moje, přijme a oznámí vám.
Všechno, co má Otec, je moje; proto jsem řekl, že přijímá z toho, co je moje, a oznámí vám to."
Podrobněji je to vysvětleno zde.
Klíčovým slovem je zde "vést".
Když někoho vedete, necháváte ho to dělat, ale jste vždy připraveni poskytnout pomoc, tipy a rady.
Okamžitě vidím důležitý rozdíl mezi tímto a školním systémem.
Ve škole, pokud máte štěstí, vás naučí znalosti, ale nenaučíte se je používat.
Duch svatý nás naopak vede k životu.
Učíme se poznávat pravdu a také ji žít, protože celá pravda spočívá ve změněném životě.
J 15, 7.8;
"Zůstanete-li ve mně a má slova zůstanou ve vás, budete prosit o to, co si přejete, a stane se vám to.Vtom je oslaven můj Otec, že nesete hojné ovoce a stáváte se mými učedníky."
Máme nést ovoce. A jedním z plodů je, že se změníme natolik, že Bůh vyslyší naše modlitby. Důvodem nevyslyšených modliteb může být nedostatečná změna.
Zůstaňme ještě chvíli u ovoce a Ducha svatého.
Podle listu Galaťanům 5,22-23 se ovoce, které v nás Duch svatý přináší, skládá z následujících částí:
"Láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost, zdrženlivost."
Místo "abstinence" můžete také říci "sebeovládání". A místo "sebeovládání" můžete jistě říci také "sebekázeň", čímž se vracíme k tématu.
"Disciplína" a "sebekázeň" však nejsou totéž.
"Kázeň" lze zavést zvenčí, v případě potřeby i tvrdě. Tak se to dělá například v armádě.
Sebedisciplína je mnohem těžší, jak jsem si uvědomil na univerzitě.
Když vám nikdo neříká, co máte dělat, často to neděláte, i když byste měli.
Sebekázeň se těžko učíte sami. A to platí ještě více pro ostatní složky ovoce Ducha svatého"láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost".
Bible tvrdí - když tyto věci nazývá ovocem Ducha - že bez Ducha svatého nemůžete sami tyto věci skutečně žít.
Nechám toto - vlastně pobuřující - tvrzení tak, jak je, protože trochu odvádí od vlastního tématu.
A co sebekázeň, sebeovládání a odříkání?
Ačkoli někteří politici hlásají v souvislosti se sociálními dávkami "obejít se bez nich", mám dojem, že je to proto, že skutečnou reformu sociálních systémů nechtějí nebo nemohou provést, a tak se nejprve sníží dávky, aby vše zůstalo nějak dostupné a reforma se mohla opět odložit.
Podívejme se však znovu na sebe. Jak moc jste sebekázniví vy, nebo já?
Já osobně vidím ve svém životě určité nedostatky a v některých ohledech to považuji za boj. Možná to cítíte stejně.
Pokud je pravda, co se tu píše, pak to nemůže být věčný, vyčerpávající boj.
Ale ani Bůh nedává vždy snadná a rychlá vítězství.
Myslím, že prvním krokem je vždy rozpoznat problém před Bohem.
Přiznáme si, že máme problémy se sebekázní, třeba v rozporu s převládajícím duchem doby?
Chceme se nechat změnit Ježíšem? Teprve pak může Duch svatý působit.
To je správná cesta k sebekázni.
Jedna tematická oblast stále chybí:
Naším úkolem je také vštěpovat kázeň svému okolí, a to nejen v roli učitelů.
Jako rodiče musíme například jasně říci, že sebekázeň je užitečná. Nejlepší způsob, jak to udělat, je samozřejmě jít příkladem. Jedním z problémů ovšem je, že to, zda byla výchova dobrá, se obvykle pozná až ve chvíli, kdy děti vyrostou.
Ale být vzorem je jednoznačně úkol číslo 1.
I když nemáte vlastní děti, ve vašem okolí jsou děti a mladší lidé, kteří si - ať už vědomě či nevědomě - berou příklad ze starších.
Další oblastí rodinného boje je disciplína uplatňovaná při společném soužití.
Vzpomínám si například, že když chtěl otec vyfotit mě a mého bratra, často jsme se tvářili.
Otec vždycky skákal do trojúhelníku.
Dnes jsem otec, a co jiného by měl můj prostřední syn dělat, než se tvářit na fotkách. Dneska pořád skáču v trojúhelnících.
Samozřejmě, že vždy můžete použít princip "tvrdé ruky" - a věřím, že je to někdy nutné - ale často se dostanete dál s moudrostí.
Už mám nápad na problém s fotkou, abych nemusel pokaždé skákat do trojúhelníku, a příště ho vyzkouším.
Jak ale naučit děti disciplíně?
Není to to nejdůležitější, co děti učíme, ale je to důležité.
Na tuto otázku se mi těžko odpovídá jednoduchým způsobem.
Je pravda, že to funguje pouze v kombinaci lásky a důslednosti, přičemž láska je důležitější.
Pokud dítě není milováno, pak duševně zahyne bez ohledu na to, jak dobrá je výchova.
Následující úvahy o výchově bych rád předeslal touto větou.
Důslednost je součástí výchovy a důslednost také znamená, že při překročení určitých hranic může dojít k několika výpraskům. Ale myslím, že to také záleží na dítěti, protože všechny děti jsou samozřejmě jiné.
Některé verše v Příslovích znějí v tomto kontextu dost drsně;
Např. Přísloví 13,24;
"Kdo šetří svou hůl, nenávidí svého syna, ale kdo ho miluje, včas ho vyhledá trestem."
Tento verš - a některé další z Přísloví - by se dal chápat tak, že bití je první volbou jako výchovný prostředek. Nemyslím si, že je to tak myšleno, i když několik výprasků se jistě může objevit jako poslední možnost.
Rád bych verš zobecnil tak, že prut odpovídá ohlášenému, smysluplnému trestu a rána prutem odpovídá výkonu trestu.
Možná je to příliš liberální výklad, ale odpovídá to mé současné úrovni znalostí, a to jsem ještě hodně na cestě, zejména pokud jde o vzdělání.
"Kdo šetří svou hůl, nenávidí svého syna, ale kdo ho miluje, včas ho vyhledá trestem."
Tresty jsou obvykle nepříjemné i pro trestajícího a je zřejmě snazší se vždy podvolit. A právě na takové lidi je verš zaměřen.
Jsou to lidé, kteří svým dětem něco koupí u pokladny v obchodě, kde se prodává kádrovací zboží, jako je zmrzlina, sladkosti apod. aby děti byly zticha.
To je samozřejmě jednodušší než říci ne, trvat na tom a pohrozit dětem následky, pokud nepřestanou fňukat.
Pro děti by to také byla důležitá zkušenost, jak se naučit sebekázni.
Samozřejmě je něco jiného, když se s dítětem předem dohodnete, že si může vybrat jednu věc. Pak se jí ale musí držet.
Děti je třeba vzdělávat od samého začátku. Jakmile jsou děti v pubertě, výchova z velké části končí.
Přísloví 22:15;
"Hloupost je přikována k srdci dítěte, kázeňský prut ji odstraní."
Podle Bible je člověk od základu zlý.
A pokud je to pravda, pak se tato špatnost musí nějak projevit u každého dítěte, a také se projeví, jinak by žádná výchova nebyla nutná.
Dítě může být zákeřné, zlé, lhát atd. samo od sebe, nemusíte ho to učit. Musíte to z něj vypudit výchovou a k výchově patří i výkon ohlášených trestů.
Přísloví 23,13: "Neodpírej chlapci trestání; když ho budeš bít holí, nezemře."
Výkon smysluplného, oznámeného trestu dítě nezabije. Naopak, ukazuje dítěti, že jeho činy jsou brány vážně a mají své důsledky.
Pokud dítěti pohrozíte trestem za špatné chování a pak ho nevykonáte, neberete ho vážně.
Přísloví 29, 15:"Hůl a kázeň dávají moudrost, ale dítě ponechané samo sobě přivádí svou matku do hanby."
Co se stane s dětmi, o které se nikdo nestará, které nikdo nevychovává? S dětmi, které nikdo nebere vážně?
Může se stát, že se takové děti stanou asociálními, asociálními v tom smyslu, že se už nedokážou správně zařadit do komunity. Zanedbávané děti se nadprůměrně často dopouštějí trestných činů. Policie je často první skutečnou autoritou, která se s takovými dětmi setkává.
Obdivuji lidi, kteří se o takové děti starají a snaží se jim dát domov, protože každé z těchto dětí je samozřejmě také milováno Bohem a je nekonečně cenné.
Souhlasíme tedy s tím, že je nutné důsledné vzdělávání?
V Bibli jsou i další verše o dětech a rodičích.
Ef 6, 1-4;
"Děti, poslouchejte své rodiče v Pánu, neboť to je správné. "Cti otce svého i matku svou," což je první přikázání se zaslíbením, "aby se ti dobře vedlo a abys dlouho žil na zemi."
"A vy, otcové, nedrážděte své děti, ale vychovávejte je v kázni a napomínání Páně." "Ať se vám daří dobře," říkají otcové.
Nebo Kol 3, 20.21;
"Děti, poslouchejte ve všem své rodiče, neboť to je příjemné v Pánu.
Otcové, nehněvejte se na své děti, aby se neznechutily."
Nechci se k těmto veršům příliš vyjadřovat, ale z pohledu rodiče jde o spravedlnost. Děti se často zlobí, jsou rozhořčené nebo znechucené, když mají pocit, že se s nimi zachází nespravedlivě.
Děti samozřejmě reptají i při jiných příležitostech, například když "dělají domácí úkoly" nebo "jdou spát", ale jsem si jistý, že pokud mají děti pocit, že se s nimi delší dobu zachází nespravedlivě, něco se v nich zlomí.
A to by jistě mohlo být v některých případech příčinou nedostatku kázně a vzpurnosti.
A další důležitý bod:
Kázeň nesmí být nikdy samoúčelná, ale musí mít vždy nějaký cíl.
Děti by měly být vychovávány k tomu, aby si kladly otázky (např. 5. Mojžíšova 6,20), a samozřejmě se také mohou ptát na smysl kázeňského chování a kázeňských opatření v konkrétních situacích.
Kázeň se samozřejmě prosazuje mnohem snáze, pokud ti, kterých se týká, chápou její smysl, i když to není vždy možné.
A konečně:
Stejně jako nás chce Duch svatý vést ke vší pravdě v otázkách sebekázně, chce totéž dělat i v otázkách výchovy dětí, pokud jde o vštěpování kázně.
AMEN